Sebevražda mojí někdejší kamarádky

Láska s člověkem někdy pořádně zatočí, pokud si nenechá malou rozumnou zálohu, odstup, pro případ, že je tím druhým zrazen, odmítnut a řítí se pak do propasti. Někdo je taky až příliš citově založený, zatímco druhý to bere rozumně a moc se případným koncem nermoutí. Každá láska má dvě polohy. Na jedné straně radost a na druhé žal. S tím se prostě musí počítat a to k lásce patří.

Ale abych přšel k věci. Za mých studentských let jsem měl jednu dobrou kamarádku, která sice nestudovala, ale chodila několik let s klukem, který studoval na vejšce... a finančně ho celou dobu finančně podporovala. Zkrátka a dobře, když dostudoval a dostal diplom, byl to hajzl, vybodl se na ni. Byl to pro ni ovšem šok a velká rána a nedovedla se s tím vyrovnat. A protože se mi i dřív často svěřovala, zavolala mi a dali jsme si schůzku. Vidím to jako dnes. Pozval jsem ji na večeři do Obecního domu (tam se k nám i vnutila provačka květin a tak jsem jí pár růží koupil) a snažil se ji nějak potěšit a rozmluvit nějakou případnou hloupost. Pak jsem ji vyprovodil k jejímu bytu.

Tam mě pozvala na kafe a na rovinu mne poprosila, jestli bych se s ní pomiloval a tak by prý mohla na toho neřáda zapomenout a vymazat ho z mysli. Měl jsem sice přítelkyni, která byla dokonce taky její kamarádka, ale to bych ovšem nebyl já, sami víte jak rád ženám v nouzi pomáhám, abych nesvolil. Když jsem se pak ubezpečil, že se zklidnila a zdála se být s tím smířená a vyrovnaná, šel jsem druhý den ráno do školy.

Konec už jistě tušíte. Vzala si tabletky a skutečně tu sebevraždu spáchala. Dnes jsem si jistý, že ten svůj konec se mnou dokonce plánovala a často na ni i po letech myslím. To mi neměla udělat.

Nemám její fotku abych sem dal a tak tady máte jinou moji kamarádku.

.