S Jitkou na pracáku

října 15, 2015

Neděste se (stejně byste se neděsili), práci nehledám a ani ji už nikdy nemíním hledat, jsem rád že jsem svým pánem a že pracuji na svém a nemusím šéfy poslouchat... ale Jitka tam musela, takže jsem šel s ní. Byl to ovšem i tak pro mne velký zážitek a vrátil jsem se v čase, kdy jsem opravdu 5 let chodil v Německu na pracák, dokud jsem se nakonec nerozhodl, že se raději postavím na své nohy a ten risk mi za to bude stát. Jsem prostě taková dobrodružná povaha. Dřív to ovšem bylo v Německu trochu jinak (dnes to už není), protože lidem,. kteří se chtěli osamostatnit, stát jim ještě pro začátek 6 měsíců finančně pomáhal. Pro ujasnění jsem ale nebyl migrant, nýbrž díky své ženě, která byla po otci Němka, se všemi právy Němec.

Jitka mi ráno dělala k snídani vajíčka na cibulce.

A za oknem nás přišly pozdravit i sýkorky.

Tak to jen pro začátek. Vyšli jsme tedy na jejich radnici, já a Jitka, do druhého poschodí a bylo tam docela plno... i když (kromě jedné dívky) jen samí cikáni. Museli jsme čekat, než na nás přijde řada, ale upřímně řečeno, ani moc jsme nečekali, protože cikáni asi mají takový zvyk, že když jeden z nich jde na úřad, vezme sebou celou početnou rodinu i se všemi dětmi. Mají prostě smysl pro rodinu.

Nakonec taky Jitka vešla dovnitř a vyšlá úřednice hned na mne "Tak kartičku..." "Jakou kartičku?" já na to. Považovala mne taky za nezaměstnaného. Nevěděl jsem že lidé chodí s malými kartičkami (ty mi pak Jitka ukázala) a na ty asi každé 2 měsíce dostanou štempl. Raději jsem pak sešel dolů, kde byla tahle hrozná a na pohled nevlídná Svatební síň.