Takový můj docela normální den

Ráno vstanu až se (bez budíku) vzbudím a chvíli medituji, dokud se zcela neproberu. Je to výsada, když je člověk na vlastní noze a jsem za ni i vděčen. Někdy se probírám i sny, který jsem měl a pak, pokud mám náladu, pracuji na další knize. Samozřejmě se taky podívám do počítače co kdo píše a tentokrát to byla Ola, která mi sama od sebe bezelstně nabídla, že mi olouská vlašáky (nemám louskáčekj), které jsem dostal od Jitky, která je na ně alergická. Chtěl jsem se jí odvděčit třetinou, ale ona to odmítla. Prostě jsem to nabídla jen tak. Když louskám ,tak ráda pomůžu i druhému. Já už jsem prostě taková dobrosrdečná. A vím, že toho i spousty lidí využívá.

Pak mi napsala i M., která se se stále víc se svými depresemi potýká a nechce vidět nikoho (ani mne) a je jako želva, která je do svého krunýře zalezlá. Nechce žádnou pomoc a prý ji mám dát čas. Až budu v pohodě, dokud nevím co se mnou bude nejsem schopná normálně uvažovat. Už je mi trošku líp, dneska jsem brečela jen jednou, a tak ještě pár dní a bude to snad dobré, mám strach a nemám sílu se dál přesvědčovat o něm co není pravda a dokud to neutnu nebudu mít klid.

Ve dvě pak měla přijet Maruška (na fotce je dušená mrkev na šalvěji a knedlíky jsou ještě od Marušky), ale musela zůstat v práci, tak jsem se vydal do města. Volala mi Jitka, ještě jsem ani nevyšel z domu, že si v neděli na schodech zvrkla nohu (koleno) a mohl bych jí na to podívat. Snad všechny holky, které jsem znal, měli něco s kolenem, první byla tuším Klárka, a tak jsem si říkal, co vy ženy s těma nohama vyvádíte.

V autobusu, jak jsem jel na Smíchov, seděla proti mně jedna malá blondýnka, tři a půl letá Verunka (jak jsem se dozvěděl od jejího otce) a opakovala si celou cestu od jedné do desíti na prstech. Byl na ni nejen krásný pohled, ale naladila mne krásně i na zbytek dne.

.

Jitce jsem se pak na tu nohu podíval, měla ji v ortéze, přerušila nás tam i jedna její zákaznice s pohledem co tam asi vyvádíme a pak jsem jel domů ze Smíchova tím samým autobusem. Tentokrát jsem měl docela smůlu na cestujíci. Přistoupil jeden bezdomovec a co jiného jsem mohl čekat, sedl si vedla mne. Ten smrad se prostě nedal vydržet a tak jsem vstal a šel autoutobusem co nejdál jen šlo.

Večer mne pak aspoň dobře naladila Míša a s tím jsem i usínal... Myslím na tebe. na dobrou noc, Míša

Hezký den vám všem.