Jen rozkoš a radost z dotyků...

Je to rozkoš a radost z dotyků, kdy pociťuji že opravdu žiji. Když se probudím a vím že vedle mne ležíš, jsem prostoupená teplem a štěstím, které jsi mi dal. Bez tebe si neumím ani život představit... jen s tebou se cítím celá. Tak cítím jak celým mým tělem proudí moje štěstí.

Tohle vyznání není tak docela z mojí hlavy, ale jistě jsem ho už někdy i slyšel, protože ženy takové prostě jsou. Když ne všechny, tak aspoň jedna moje přítelkyně, která si život bez muže nedovede představit. I M. mi podobně napsala: Ahoj Pavle, je mi dneska děsně smutno, kde jsi? Tím ovšem nechci říct, že zrovna já jsem ten pravý, který ji může plně život štěstím naplnit. V tom jsem sebekritický.

Muž smí být tlustý a hloupý, ale přesto se cítí povoláný odsuzovat její povadlé tělo a vyměnit ji za mladší. M. je v situaci jaké jsou vystaveny samostatné či rozvedené ženy. Ty, o nich každý ví, že nikoho nemají. A tím pocitem taky hodně trpí. Podobně na tom je i Jitka, která mi aspoň občas večer zavolá, když potřebuje slyšet mužský hlas. Muž může jít večer sám do restaurace a dát si pivo, to její exmanžel i dělal za doby jejich manželství, ale žena sama ne, protože se buď vystavuje kritice, nabídkám otrapů, nebo, což je nejhorší, soucitu. Navíc při rozvodu má muž mnohem častěji možnost volby. Žena touží nejen lásku přijímat, ale hlavně dávat. A když nemíá komu, tak je to její největší neštěstí.

Některé ženy by byly nepochybně šťastnější, kdyby se každé ráno probouzely samy v posteli. Ale na druhou stranu prostě musí někoho mít, jinak by měly pocit že jsou bezcenné. Jejich životu prostě něco chybí ať chtějí nebo ne. Ta osmělost. Ale upřímně řečeno, kolik jen je nejspíš žen, které se cítí ještě víc osaměle i když vedle nich leží jejich muž...

Tak vstávejte holky, je ráno...

.