Kreperat

V těch Vojanových sadech jsem opravdu jako doma, takže leckterou knihomolku potkám i tam. . Ale nemusí to být jen knihomolka, seznámil jsem se tam i s Maruškou, která zase ráda maluje. To je jiná Maruška, ne ta moje. Je vdova a tak se dala na malování a je vidět, že ji to těší. Naposledy jsem se tam seznámil s Evou, fotografkou. Má svůj vlastní blog a najedete tam krásné fotky, když kliknete na www.exploranza.cz. Budou se vám jistě líbit. Takže tak je to s těmi ženami ve Vojanových sadech, ale nejen tam... ... a třeba například i u Vltavy. Jen stačí je oslovit. Jistě jsou všechny knihomolky, ale kdyby četly zalezlé doma, nikdy bych se s nima nepotkal. .

Fotografie jsou z Vojanových sadů, jsem tam téměř denně, protože je považuji za nejhezčí místo v Praze. Na to dítě byl hezký pohled, jak do košíčku sbírá ty okvětní plátky magnolie a tak jsem si to pro vás nenechal ujít. . . . . . Hezké Velikonoce vám všem přeji. .

... jak mi napsala v komentáři k předešlému článku, takže tu máte jaké byly před sto lety i ty české Němky. Jistě víte, že žiji druhou nohozu v Německu, takže to docela na ty Němky i sedí, že kypí zdravím. Samozřejmě, kdo vás ten předešlý článek o Češkách před sto lety neviděl, může si ho přečíst i komentovat. Venku je nevlídno a prší, takže snad máte na to knihomolky i čas. .

Ve skutečnosti jsem taky knihomol. Běhal jsem od dětství po antikvariátech a plnil byt k prsknutí poklady, které mne i inspirovaly v psaní. Taky jsem toužil být jako vy jednou spisovatel. Jedna z těch knih, která mi tady v Praze zůstaly, je od Jaroslava Vlacha z roku 1913, kde pojednává o ženách jako Čechoslovankách a pár odstavců z ní budou jistě i pro vás zajímavé, jak se ty ženy za ten čas docela hodně změnily, i když v mnohém zůstaly i stejné. Můžete se tu s nimi porovnat. Jak vidět, i tehdy byly čiperné Pražačky proslulé svojí krásou a jejich poprsí taky nemělo vady na kráse... ... a pěkná stehna obdivovaná cizinci. Jen ta vznětlivost a lehká mysl jim bohužel zůstala. S tou jejich zbožností je to sice horší, ale aspoň pilně čtou a chtějí se taky proslavit psaním jako paní Víková-Kunětická. A tady se můžete i obrazně porovnat. Takové upřímné oči měly ty Češky, co říkáte? .

. . . . . . . . . . . Hezké Velikonoce a myslete na to, že zítra je půst. .

To, že kniha dokáže vyléčit, beru sice z rezervou, ale přesto mi již pár lidí několikrát vážně tvrdilo, že se díky ní vyléčili ze svých neduhů už jen tím, že na ni položili svoji ruku. Ty knihy, které jsem napsal, jsou o kamenech a podle tvrzení těch lidí je prý vyléčily právě ty kameny, které jsou v ní vyobrazeny (takže si je ani nemusí kupovat) a jiní mne zase ubezpečovali, že je to mým textem. Jedna žena dokonce má moji knihu na nočním stolu a před spaním si z ní čte jako z pohádek nebo z bible. Dobře pak usne a ráno se probudí bez bolestí jako rybička. Možná si ji vkládá i pod polštář pod hlavu. Je taky známo, že někteří studenti to dělají s učebnicí a učební látky se jim pak přes noc snadněji dostanou do hlavy. Každopádně já v její posteli nebyl, abych věděl, co tam s ní, jaké neplechy, provádí. Ale když jí ta moje kniha pomáhá, víra je mocná čarodějka, proč ne? Rozpomněl jsem se na to všechno jen proto, protože mi před chvílí v komentáři k předchozímu článku napsala Audrey, že zn...

... ani o čerstvě vytištěné knihy, ale zato moje Maruška. Stačí jí přivonit k takové knize, dovezené přímo z tiskárny a dojde u ní k takovému orgasmu, že by o něm mohly všechny ženy jen snít... a nemusím se o to ani sám přičinit. Je to pro ni takový zážitek, že by se dal dokonce i přirovnat k nirváně. Je fakt, že trochu přeháním, ale pravdou je, že se to před několika dny stalo a já byl při tom. Ty čerstvé knihy jsem skutečně domů přivezl, protože chtěla jednu z nich mít, nebyly již na skladě, byly vyprodané, a opravdu první co Maruška udělala, když knihu dostala do rukou, bylo to, že ji otevřela, aby tu vůni tiskařské černi s hlubokým vdechem do sebe nasála. "To je krása...", jen povzdechla. Docela mne tím příjemně překvapila, protože tu vůni mám taky rád. Doufám, že to tu nebudete brát jako reklamu, to já u dvanáctého vydání už nepotřebuji, ale Maruška mi může nakonec dosvědčit, že se jí tak nedávno stalo. Ta miluje vůně a nejrůznější pachy jako já, až je to někdy až na ško...