Kreperat

... ale ještě víc pohřby. Byl jsem tak trochu morbidní dítě. Když zemřela po automobilové nehodě moje milovaná sestřenice, bylo jí necelých osmnáct a ráda si se mnou hrála na písku, byl jsem snad poprvé na pohřbu. Nesli bílou rakev v které ležela bez bot a snad nikdy nezapomenu na její bledou tvář. Odnesl jsem si toho dne odtud přímo mánii nejen na pohřby, ale i na bílou barvu a když jsem trochu povyrostl, musel jsem na každém pohřbu nějakého díte být. Ta bílá barve se vleče celým mým životem... mám bílý nábytek, nejraději v létě chodím v bílém a poznáte mne i podle bílých sportovních bot... jiné nemohu na nohu prostě vzít. Vidím, že jsem se moc rozpovídal a vy čekáte na svatbu... takže tady jednu opět máte. Tuhle svatbu jsem zahlédl ve Vojanových sadech, když jsem se tam procházel s Miluškou, tou výtvarnicí. Tak jsem nelenil a vzal hned foťák. Miluška měla pro moje focení i pochopení a počkala. Miluška byla komunikativní. Znali jsme se jen pár minut a dovolila mi abych ji objal pase, ...

. . Vybírala s malým bratrem dárek pro babičku. Vlastně ani prodávat nutně nemusím, mám jiné příjmy, abych měl kde spát, co jíst a nezemřel hlady, ale miluji kontakt s lidmi, poznávat je, pohovořit s nimi a ty peníze od nich, pokud si něco koupí, je jen něco navíc, aby to mělo nějaký smysl. Vlastně i proto zůstávám aspoň přes to léto v Německu, protože o prodávání v Praze nemám zájem ani chuť. Tam jen lenoším a užívám si života. To je právě jedna s věcí, pro které se nemohu pořádně rozhodnout, kde bych měl natrvalo zakotvit. Už jsem si nějak na ten rozdvojený způsob života zvykl a někdy mám i pocit, jako bych ty životy měl dva. .

... pokud člověk nemokne, nebo mu aspoň neteče do bot. Byl jsem včera zalezlý doma, udělal si z posledních brambor, které jsem tu měl, bramborák (pokoušel jsem se i o bábovku v mikrowelle, ale tu jsem jsem spálil i s pekáčkem) a pustil se konečně do daňového přiznání, které musím odevzdat do konce května. Dávali i na Arte krásný životopisný film o spisovatelce, která trpěla schzoifrenií, Janet Frame. Nikdy jsem od ní nic nečetl a tak se po nějaké její knize podívám zítra do knihovny. Za celý den jsem promluvil jen jedinou větu s jedním člověkem, který na mne zvonil, abych mu otevřel domovní dveře, ale pak na chodbě zapsal stav elektřiny... takže si už pomalu mluvím jen pro sebe. Aspoň že s Maruškou si vždycky večer napíšeme. Už jsem tu snad minule psal, že vedle do bytu se mi nastěhovaly dvě cikánky. Přes den jsou ticho, asi spí, ale v noci, kolem třetí, když přijdou nejspíš z bordelu, aspoň tak mi to naznačila sousedka z druhé strany, docela vyvádějí (jsou rozdivočelý), takže mne poka...

Pokud se pamatuji, v pěti jsem byl docela plaché bezradné dítě a jedinou radostí pro mne bylo to, že mi dal každej pokoj a nemusel jsem se účastnit nějakých společných aktivit. Rád jsem kreslil a maloval a kdybych už dovedl psát, jistě bych i psal. Tu plachost jsem sice během života ztratil, ale ta bezradnost mi zůstala. Pokud jsem se k něčemu rozhodl, nikdy jsem to nedokončil (samozřejmě i dokončil, ale ne ze své vůle), ale každopádně jsem nikdy nebyl přesvědčen, jestli má nějaký smysl. Vždy jsem byl někým k něčemu dokopán... manželkou, abych odešel do Německa, nakladatelem, abych napsal pár knih, dokonce i ženami abych je pozval na rande, když si o to vlastně samy řekly (nechtěl jsem ranit jejich city), prostě každým, kdo si umínil, že by mne mohl nějak využít. Například včera se ta moje bezradnost projevila v plné své síle. Nebyl jsem schopen už dva dny vylézt z postele a jen jsem přemýšlel proč jsem vůbec tady, když by mi bylo lépe v Praze. Nemusel bych například držet dva byty (a ...

Tyhle dvě holky si asi dobře rozumí a nejspíš se doplňují, ale byl jsem svědkem, že i existuje mezi nimi nepřátelství. Buď je to závist, ale v sobotu jsem zaslechl jak jedna brunetka opovržlivě říká té druhé, když míjely docela hezkou blonýnku s rozvlátými vlasy "blonde" a jejich úšklebek. Každopádně, pokud chcete slyšet mé mínění, obě bych bral. :D .

... a já jsem v tom celej den prodával. Zastavil se u mne český kamarád, který bydlí v Dortmundu a obdivoval mne jak to vydržím. Jsem podle něho ošlehenaj větrem deštěm jako správnej sovětskej člověk a vlastně i proto mne hned něco nepoloží. Každopádně jsem si tu sobotu i trochu zpříjeňoval, zavřel jsem svůj "krám" a šel se projít po trhu (Němci nežerou noc jiného než spargl - chřest), šel sem si do knihovny přečíst noviny a odpoledne malá relaxace v kostele. . . Ta mladá žebračka bude ještě otužilejší, ale co její vaječníky? . Katolický kostel i přes den docela navštěvovaný, Němci jsou větší věřící než Češi, zaskočí si sem i během nákupu. V kostele byla i nějaká exkurze, zatímco ta černoška zapálila svíčku a za někoho se modlila. V době kdy nepršelo, jsem přesto něco vydělal, tak si nestěžuji. Tento týden mám leháro. .

Jana se minule v komentáři ptala, kde jsou ty moje německé ženy, tak jednu tady máte. Kdo tu byl u mne na blogu loni, tak si ji možná pamatuje, Je to Emilie a přinesla mi kafe, abych nezmrzl. Ale i hezký holky u mne nakupují. Nemám si skoro na co stěžovat, ale je tu hrozná zima, 12 stupňů, a každou chvíli prší. Dnes je můj poslední prodejní den a tak si příští týden dám pauzu a budu vám už i oplácet komentáře. .