Kreperat

.... které zakončila LIVE-PERFORMANCÍ nejdřív pro mne pak i pro starostu města Gelsenkirchen, vytvořila ještě pár kreseb a artefaktů jako například hřebík ve zdi s červenou stužkou. Ta kresba na dveřích, která mi připomíná mého oblíbeného Pollocka, má znamenat hemžení lidí na ulici. V pozadí je moje žluté kolo, které mnozí znáte. . A tady je ten hřebík o kterém byla mezi námi menší diskuze co znamená. Ten hřebík tam už byl a Suzanne k němu jen přivázala tu červenou stužku a zeptala se co v tom vidím já. Podle mne by to mohla být připomínka člověka "já jsem tu byl a můžeme se tu zase třeba někdy potkat", nebo vzpomínánka "tady jsem tě poprvé potkal", zatímco pro Suzanne to bylo pro jen prozaické znamení, kde je zakopaný poklad. Já jsem co se týče žen, jejich romantismus, prostě beznadějný idealista. Ty stužky, většinou na stromech, vídám často. Naposledy v bochumském parku. A nakonec ještě jednou moje nejoblíbenější fotka se Suzanne. .

. Nejsou sice tak docela červené. Tady je jedna ještě než jsem ji ochutnal. .

Nakonec si Suzanne zvolila docela aktuální téma LEBEN ZU ESSEN ZU LEBEN, což se dá i přeložit jako Žít pro jídlo, jíst pro život, nebo ještě lépe, jak zní titul článku Život prožrat, nebo stravovat se pro život? Podle statistiky 2/3 lidí v Německu je obézních, jen by žrali a v Čechách to asi není jiné, neřkuli na Moravě. V tom jsme si byli se Suzanne oba zajedno a stačí se podívat kolem koleme sebe. Jak sám vím, například jen příbuzný Marušky, kterého nechci ani jmenovat, ten by jen žral, nejraději maso, prožral by nos mezi očima a leze nám tím už oběma na nervy. Tihle lidé jsou jako prasata, nic jiného nemají v hlavě. Takže tohle si v úvodu Suzanne napsala na sklo. . . Lidé skutečně zapomněli, že jídlo je pro nás organismus aby fungoval a nemá být smyslem našeho života. Jak se s tím tématem umělecky Suzanne vypořádala uvidíte příště. A jak jste vy na tom s jídlem? .

... sedli jsme si na postel a trochu jsme rozprávěli o Amstrodamu, kde jsem často, protože to není odtud tak moc deleko. Měla na sobě zase to černé tričko (které znáte i z fotky včerejšího článku), protože se opět ukázalo sluníčko v celé své síle a popíjeli španělské červené, které taky miluje. Nakonec přišla řeč na to kde bydlí, v jaké čtvrti, že bych jí tam mohl i někdy navštívit. Stali jsme se už docela blízkými přáteli, tak proč ne, ale nějak se jí moc nechtělo. Vlastně se jí ani nedivím. Má třeba přítele a nebyla by moc záda, aby jí někdo zevloval pod okny. Taky přišla řeč na to, jestli má okna bez záclon, jak je v Holandku zvykem. Bylo to údajně kdysi dáno zákonem, aby policie viděla, jestli se tam po bytech nescházejí podezřelí lidé, kverulanti. Řekla že ano, záclony nemá, jen v noci rolety. Nakonec jsem si vzpomněl, a taky ji vyprávěl, že dát někamu adresu je opravdu často nerozum. Nejenže tě může někdo vykrást, což se mi před měsícem opravdu stalo, ale může ti udělat dotyčný č...

Tetování u žen sice zrovna moc nemusím, Klárka si dokonce nechala na krku vytetovat černou kočku, ale Suzanne to má s hennou, která stejně za pár týdnů z ruky zmizí. Pozvala si na to profesionála a já to mohl dokumentovat. . . . . . . Dnes je chladno, prší a ani se mi nechce věřit, že bylo tak krásně. .

... jak se od časného rána výkladní výlohou ploužilo po podlaze. . . Při úklidu toho opuštěného obchodu si Suzanne poškrábala ruce a tak to musela taky dokumentovat. V tom jsme si fakt hodně podobní. Takže to byly její první počiny, světlo, než se rozhodla k něčemu podstatnému. .

... napadlo mi, že mám s ní sice už desítky fotek a nemám jedinou, na které by se usmívala. Její vážnost mne sice hned fascinovala už proto, že byla takovou černou ovcí mezi těmi rozmátými, ba dokonce rozjařenými spolužačkami (ty vám tu časem taky ukáži) a tak jsem si řekl, že bych ji mohl ten úsměv naučit. Já vím, že to nejde, někoho nutit k úsměvu na povel. ale přesto jsem jí dal čtyři pokusy a vidíte sami. . . . No snažila se, ale musíme na tom ještě víc zapracovat, aby z ní byla taky bílá ovečka. Jak je to s vámi s úsměvem? .