Kreperat

Tou hospodyňkou jsem byl dnes já, protože můj lepší hlas mi přikázal, že bych měl s tím bordelem tady doma něco udělat. Nakonec jsem na to v týdnu ani neměl čas, protože jsem prodával od časného rána až do večera a docela se mi to i vyplatilo. Poklidil jsem tedy, vyluxoval, vytřel podlahu, umyl celou koupelnu se záchodem, převlékl postel... a ani mi nebudete věřit, byla to zábava na celé dopoledne. Pak jsem se vysprchoval a jako odměnu jsem si uvařil šťouchané brambory maštěné máslem. Moc velká, aspoň pro mne, dobrota. Ty brambory jsou koupil u Turků a doufám, že byly i z Turecka, kde je snad i čistší vzduch a byly opravdu dobré. Ty brambory sice tak docela šťouchané nebyly, ale já jim tak říkám. Prostě sleji vodu a pořádně je v hrnci proklepu. . Abych vás neošidil jen jednou fotkou, ukáži vám jednu zákaznici, taky jistě hospodyňku. Moc milá maminka a tak se s takovými i rád pustím do hovoru. Maminky mám prostě rád. Měla i roztomilé dítě o kterém jsem si myslel že je holčička, ale byl ...

Při prodávání v Dortmundu se každopádně nenudím. Pokud zrovna nejsem obleženej zákazníky (často nestačím své zboží ani uhlídat, samozřejmě se tady taky krade a ve středu si u mne zloději i docela smlsli) rád pozoruji kolemjdoucí.... a někdy i stačím někoho vyfotit. Jako třeba tuhle dámu, ale u té jsem bohužel stihl jen její záda. Podle mého odhadu by jí mohlo být dokonce k osmdesátce, ale přesto byla krásně nalíčená a jak se nesla... jako skutečná dáma. Podle všeho chudobou netrpí, jako ta cikánka se svými dětmi na další fotce. - . Ale má děti docela hezky oblečené. Taky jsou v Německu velké příspěvky na děti? .

... a vydal se do přírody když bylo tak hezky. Přírodu mám vlastně za rohem, kdyby tam nějaký roh byl. Můj dům je na samém konci města a pak už je jen ta příroda. Do lesa, do toho "mého" jsem nemohl, protože pro samé nebezpečí že by na mne padl po té bouři ještě nějaký ten vratký strom, je tam striktní zákaz. Přesto jsem se tam před pár dny taky šel podíval, ale je to tam skutečně jako v pralese... člověk tam přes ty padlé stromy ani neproleze. Takže zbývalo si vyjet na kole na pole a na luka. I když se někdy černalo a vypadalo to na bouřku, napadla ani kapka... ... a byla to pro mne krásná relaxace. Hlavně ten bílej koníček proti té černé obloze krásně svítil. Ovečky byly taky roztomilé. Na ty mám vůbec slabost od doby, kdy jsem si o nich přečetl jednu báseň od Jefferse. Pásly se v pohodě a jen ta vlevo mne nakonec zmerčila. Byla to krásná výjižďka. .

... protože nejenže tam lépe prodávám, ale jsou tam i hezčí holky, které se u mně zastaví. Dortmund mám vůbec rád, protože už je to tak trochu víc velkoměsto než Bochum. Má přes půl milionů obyatel, žije kulturněji a přijde tam i plno turistů a přespolních. Tam se už cítím jako ryba ve vodě, i když na Prahu nemá. Mám tam i víc kamarádů a kamarádek jako třeba Monu, Češku, která se u mne ve středu se svojí dcerou zastavila. Holka se jí krásně povedla. Na podzim chce studovat psychologii. A samozejmě i mílé, esotericky založežené holky u mne kupují, takže se ani nenudím. Není to radost v takovém městě prodávat? .

... kteří se nám vnucují do života a pak záleží jen na nás jakým hlasům jsme ochotni naslouchat. Ale je i jiný druh hlasů, který nespíš patří múze, která se potřebuje naším prostřednictvím projevit. V dobách kdy jsem psal básně, ani jsem se o ně nijak nesnažil... prostě ta slova mi sama vyvstala v hlavě a já je jen zapsal. Často mi ty hlasy něco našeptávaly v nevhodný okamžik, třeba když jsem jel autobusem domů ze školy a to jsem si ty verše jen snažil zapamatovat, aby mi nevymizely z paměti, což se mi přesto občas stalo... a kulturní svět tak přišel o velké "klenoty". Každopádně mám i dnes pocit, že ty básně (a mohou to být i melodie a podobné, třeba výtvarné, počiny) není vlastně naše tak docela zásluha a neměli bychom na případný úspěch být nějak hrdí. Byly to ty múzy, které by měly být oceněny. Byli jsme jen jejich nástroji, jako je právě v hudbě instrument. Některé názory zase říkají, že je to vesmírná paměť, která nám napovídá. To znamená, že je v ní zakódováno dědictví...

Teď prodávám v Dortmudu, tak je to podstaně lepší, ale v Bochumi, kde je drahý poplatek, málem jsem zkrachoval, protože lidé nekupovali. Buď odvykli, nebo je tam méně milovníků kamenů, nebo prostě nepřišli ti správní. A zachránili mne nakonec tito Vietnamci, kteří se u mne zastavili skoro každý den a kupovali, i když se snažili, jak je u nich asi zvykem, abych šel s cenou trochu dolů. To byli asi první Vietnamci, které jsem taky tady v Bochumi viděl. Mají tu asi rok vietnamskou restauraci, tak bych se měl k nim taky někdy podívat. Vlevo je jejich šéf. Ten kuchař měl má hezkou ženu a taky je na ni náležitě pyšnej. .

Auta plná vlaječek a tento dům v Essenu taky ověnčenej. . Němci si vůbec na vlaječky potrpí a tyhle trikoty a podobné serepatičky kupují jako pominutí. . . Ty dvě poslední fotky jsou ze včerejšího dne, potom co Němci vyhráli 4:0. Hlavně holky jsou ověnčené jako vánoční stromeček. .