Kreperat

- - - - Mnozí ji jistě znáte. Je v Praze a včera jsem jí ukázal moje oblíbená místa. -

Možná vám přijde tahle fotka všední, ale ráno byla moc krásná obloha... růžovo-modrá. Tahle je už o hodinu později. A tahle je už u Vltavy, kde končí všechny moje procházky. -

A tak si říkám je to normální? No každopádně je to podivné, že ten můj žaludek otesánek je tak hladovej a nemá nikdy dost. Nejzajímavější na tom je, že když ho nechám o hladu, tak si ani nestěžuje. Žral by jen když se rozežere. Tak nevím, asi mám prasečí žaludek. A proč to tu vlastně píši? Ona je to třeba civilizační nemoc. Každej by dneska žral když má co. Stále se dnes všude mluví a píše o anorexii, ale nikoho nenapadne, že smrt z přežrání je možná o hodně horší a podle statistik i častější. Řekněte, není to tak? Tak to je asi všechno, co jsem chtěl dnes říct. Každej jsme nějakej. Někdo dostane hlad, když se nají a jiný si zase sedne v parku a spokojene si čte, když je mráz a inverze. Co vy? -

Tentokrát jsem dělal poskoka jedné kamarádce při focení modelek... mohl bych to nazvat vznešeněji - fotostyling. Pozvala si hned dvě, jedna krásnější než druhá, takový typ divokých Španělek a dokonce nebyly ani vyhublé, spíše na správných místech víc při těle. Takže na co bych si měl stěžovat. Docela rád jsem je styloval a to by mi mohl i každej chlap závidět. Bylo to zkrátka fajn a zažili jsme si při tom i dost legrace. Jediné, co je u mne ale zajímavé, moji kamarádku jsem nikdy nebral jako holku se kterou bych si chtěl něco začít. Nechci tím říct, že by byla ošklivá, právě naopak, ale nikdy mne nenapadlo se na ní dívat vilně, jak mi včera na blogu napsala jedna holka. Byla prostě jen kamarádka. Ale nevím, proč mne to najednou napadlo, říkám ji "Vždyť ty jsi docela krásná holka a z tebe by taky byla fajn modelka, nechceš to někdy zkusit? Můžeme na to jít hned, půjč mi foťák." Podívala se na mne jako na blázna, jako že nemám všech pět pohromadě. "Ty blázne", skutečn...

Mne to připadá nabubřelé, že by si někdo připadal jako osobnost... jsme každý jen kapička k moři. Vždy když se zastihnu při nějaké pošetilé blouznivé myšlence, že něco znamenám, podívám se na stěnu, kde mám fotografii Země z nějaké drůžice focené od Marsu. Tak jsme malí nejen jako lidé, ale i jako celé lidské společenství. Bojujeme o místo na slunci, válčíme, přes mrtvoly prosazujeme svoje názory a přitom z hlediska Boha, chcete-li kosmu, o nic nejde, jen o naše bláznovství, jak už je kdysi popsal Erasmus Rotterdamský. Ta jeho kniha by měla být ve školách povinná četba. Někdo jiný, jak jsem se dočetl, si to TT vysvětlil trochu jinak, že máme mít nějaký vzor, osobnost, která by nám měla být příkladem. Osobně to považuji taky za pomýlené, zbožňovat někoho. Často to pak hraničí se šílenstvím, které vidíme například v sektách, kde lidé ztratí zdravý rozum a nechají si vymydlit mozek. Jako loutky padají před svými "bohy" na kolena, líbají jejich nohy (moji ex jsem po daršanu někol...

- - -

- ... už bych se nenarovnal. Ostatně dnes jsem měl moc krásný den. Hádejte proč. -