Kreperat

Tady je to nejhezčí. Svatebčané tu na blogu dlouho nebyli. A jeden úsměv pro mne. .

Řeknu to lapidárně. Kdo nemá soukromí, touží po samotě a kdo tu samotu má, touží po lidech, po jejich blízkosti, promluvit s nimi a hlavně mít pocit, že není tak sám, že někde někdo existuje, kdo na něho myslí, nebo si na něj aspoň vzpomene. Nemusí to být ani lidská bytost, může to být Bůh, může to být pes, někdy dokonce jen vysněná osoba. V chorobné mysli, pod vlivem dlouhodobé samoty, je i to možné. Ale člověk může trpět samotou i když je obklopen lidmi. Například v rozvrácených rodinách, kde jeden pro druhého prostě nemá zájem ani čas. Tím trpí hlavně děti, přestože to často nedávají na sobě znát. Schází jim pozornost, hezké slovo, pohlazení a na místo toho jen křik a pláč. A pak je ještě jeden druh samoty, který není tak široce znám. Je to samota dobrovolná a ta má dokonce klad. Takový člověk nalezne cestu sám k sobě, nalezne v sobě přítele a nakonec ho i okolí přestane zajímat. Vlastně to samota ani není, je to ten skutečný, pravý stav. Stav vědomí, jednota... a to pak už taky nen...

. . . . . . Kterého chlapa by netěšilo, když ho obejme hezká holka. .

Dnes odpoledne jsem jel výtahem domů spolu s jednou babičkou, které se vyhýbám jako čert kříži. Je totiž šíleně upovídaná a nikdy nevi kdy má skončit. Taky všechno na sebe musí prozradit. Zpočátku jsem si myslel že trpí samotou a proto chytá před domem na ulici lidi, už jsem o tom tady i psal, aby si mohla s někým pohovořit. Ale byl to omyl. Je zkrátka ukecaná. "Byla jsem v hospodě vnukovi pro polívku," a hned mi ukazovala v tašce malovanej džbánek. "Ale došla jim," dodala. "A nebylo by lepší mu tu polívku uvařit?" říkám jí na to. "Já jen pro sebe nevařím, ale přišel vnuk a chtěl polívku." "Kolik mu je? Děti obvykle polívky nerady, aby si o ně přímo řekly." "Šestnáct a na polívky je zvyklej od mámy." "A co mu ji udělat z pytlíku? Hospodu nemáme zrovna za rohem" "Tu by nejedl." .... Nechci vás unavovat o čem všem mne ještě informovala, dokud nás někdo z nižšších pater bušením nevyhnal z výtahu ven, ale to po...

Spěchat je trapná úchylka a málo kdo si to uvědomuje. Nejenže ten náš nerozumný chvat škodí našemu zdravi, naší duši, ale i ukazuje našemu okolí, jací jsme ubožáci. Stačí se podívat na sebe, natočit se na video, a vidíme, když se za něčím ženeme, jak jsme směšní, jací jsme komici. Nejhorší je, to mi věřte, když někdo spěchá bez příčiny. Vždyť mu přece ten jeho život neuteče a naopak se užene tak akorát k smrti. Je otrok času a často ani neví kam dojde. Jako blázen běží přes ulici, nerozhlédne se, a přejede ho auto. A teprve až na věčnosti nezná co je spěch. A jaký je naopak krásný pohled na člověka který rozvážně kráčí, který ví že mu nemá co utéct... a pokud je třeba, tak se i zastaví. Takovej jsem já. Nemám kam spěchat, ani se za něčím, nebo za někým, hnát. Věřte mi, ani se nehoním za ženami. :D Jen pomalostí dojdeme ke klidu a ke štěstí. To všechno znaly a snad i dosud znají přírodní národy. Jen tak najdeme i sami sebe a prožijeme život v celé své kráse a plnosti. Taky nespěchá. -

Vánoční trh tentokrát nikoli na Staromáku, ale u Anděla na Smíchově. Dostal jsem se tam čirou náhodou, když jsem tam přesedal z metra na tramvaj. A že jsem hodnej, mám tady pro vás nejhezčí vánoční boudu s fešandou prodavačkou s květem ve vlasech. . A na Klamovce jsem pak viděl tenhle volební plakát. Docela mu knírek sluší, ne? -

Tuhle fotografii židovské holky jsem našel ve starých novinách z května 1945 a silně na mne zapůsobila. Představuji si, podle kabátu, že byla pořízená někdy v předvánočních časech, kdy se konaly transporty do Terezína. V období, kdy běháme po obchodech, kupujeme dárky a píšeme Ježíškovi a těšíme se co nám asi tak nadělí pod stromeček. Určitě její přání bylo jiné, než u dnešních holek. A to si jen stále kvůli prkotinám stěžujeme. Tak se na tu fotku dívejme a pokusme se do té holky vcítit, jak jí asi je a jak by nám bylo na jejím místě. -