Kreperat

. . . . . . . . . . . Ve Veletržím paláci je sbírka Národní galerie, ale jistě mi dáte za pravdu, že vstupní prostor je už samotné umělecké dílo. Už samo stojí za shlédnutí, ale aspoň dnes se potěšte tou krásou tady se mnou. .

Když jsem byl ve Lvově, viděl jsem každý den v podvečer svážet opilce z ulic. Mají na to speciální aura, takové antony. Předpokládám, že je tak podobně i v jiných velkoměstech na světě. Například v Německu se o ně starají záchranky a ty sanitáře docelo lituji, protože ti opilci, pokud nejsopu úplně namol, jsou agresivní. Často si kupují chlast ze sociální podpory a my tu jejich legraci a nakonec i ten jejich odvoz, ještě platíme z daní. :D Dnes jsem objevil starou fotku, na které vidíte, že se i za starých dob Praha o opilce starala. Měli na ně ošatiny. . A jedna současná fotka. A co vy? Už vás někdy odvezli na záchytku? Pochybuji, že se tu někdo přizná. .

... když nás tělo zrazuje. Krásně to popsal v románu Nesnesnesitná lehkost bytí M.Kundera a líp bych to nenapsal. Rozepjal jí knoflíček na halence a naznačil, aby si sama rozepjala další. Ale ona mu nevyhověla. Vyhnala své tělo do světa, ale nechtěla za něho brát žádnou odpovědnost. Nebránila se, ani mu nepomáhala. Duše tak chtěla dát najevo, že nesouhlasí s tím, co se děje, ale že se rozhodla být neutrální. Svlékal ji a ona byla přitom téměř nehybná. Když ji políbil, její rty neodpovídaly na dotek jeho rtů. Ale pak náhle ucítila, že je vlhká ve svém klínu a lekla se. Cítila své vzrušení, které bylo o to větší, že byla vzrušena proti své vůli. Duše již tajně souhlasila se vším, co se dělo, ale věděla též, že má-li trvat dál to velké vzrušení, její souhlas musí zůstat nevyřčený. Kdyby řekla nahla své ano, kdyby se chtěla dobrovolně účastnit scény, vzrušení by polevilo. Neboť duši vzrušovalo právě to, že tělo jedná proti její vůli, zrazuje ji a ona se na tu zradu dívá. .

. . . . Je to taková všeho chuť fotek z jednoho pošmourného dne, ale té Adidasce to nebránilo v úsměvu a tu ženu ve Vojanových sadech taky sníh nerozházel. Nenechme se takovým počasím ovlivnit a těšme se na lepší den. Třeba už bude zítra. :) . .

Z Kinského sadu jste tu nedávno viděli fotky, když jsem si tam s Lenkou vyšel na procházku. Teď jen ještě něco k tomu kostelíku. . Kostelík byl sice uzamčený, ale přesto se mi povedlo oknem vyfotit interiér. Moc světla tam nebylo, proto ta kvalita fotky. . Nicméně jsem za pozednicí objevil, že si tam někdo schoval deku, chleba , konzervu, láhev vína a vývrtku. Hned vedle je ruina, takže tu nespíš pod podlobím přespávají bezdomovci. Aspoň k něčemu je dobrej. . A skutečně mne jeden z té ruiny pozoroval. Asi měl obavy aby mu nezmizela ta flaška a vývrtka. Stejně nechápu, proč tu ruinu tam zanechali, když ty sady byly nedávno renovované. Asi že vypadá tak romanticky? .

Občas jsem mlsnej a tak si něco něco sladkého udělám. Včera to bylo jen z materiálů, které jsem měl zrovna doma, ale přesto se mi podařil báječnej Kuchen. Kdo se tu podívíví, jaké bláboly tu píši, Kuchen je mužského rodu. Zvolil jsem německé označení, protože nevím jak tu dobrotu nazvat. Není to koláč, ani buchta... asi to bude, podle vzhledu, bábovka. Takže k věci, je hrnková. Jeden hrnek ovesných vloček, jeden polohrubé mouky, jeden sypkého kokosu, necelý hrnek cukru krupice, kypřící prášek, dvě lžíce šrotovaných lněných semen, vajíčko, podle potřeby asi tak hrnek mléka, polovinu hrnku oleje a všechno zamíchat. Pak jsem to slil do skleněné varné formy, jinou nemám, a nechal péct při 200 stupních asi 25 minut. Tady bych rád jen upozorníl, že nemám troubu, ale jen mikrowelle, která peče, takže u klasické trouby bude čas jiný. Každopádně je to krásné kypré, lehké a moc dobré. Ale pokuď se vám to nepovede, tak vám za to neručím. :D Fotku vám tady neukáži, protože jsem ji snědl dřív, než ...

Nevím jak vy, ale já když něco napíši a zveřejním, přestane mne to už zajímat. Naopak zase existují autoři, kteří se ke svým textům často vrací a těší se z nich. Můj kamarád se o tom onehdy vyjádřil velmi osobitě... že nad nimi onanují. A že je tam i jistá erekce, si dokáži docela představit. A to se nemusí týkat jen textů. Může jít i o fotografie nebo kresby a obrazy. Svá díla považujeme za své děti, hlavně ta vytvořená v zápalu, horečného potu a usilí, nabízí se tu přirovnání ke kopulaci, a proto je i milují. A jak je to tedy s naší tvorbou, pokud vzniká impulzivně a v zapálení? Pochopitelně nám přináší radost a potěšení. Cítíme se jak v extázi a je to pro nás v ten okamžik doslova mystérium. Svým způsobem je to i relaxace. Taky sebepoznání. Ale pak stačí napsat za poslední větou poslední tečku a všeho je konec a dílo je na světě. V podstaě už nám nepatří, dali jsme do díla kus sebe samého a teď jen zbývá ho předhodit vlkům, tedy čtenářům, aby ho rozcupovali. Pro nás je to už mrtvola...