Kreperat

Mnozí dospělí se podivují, ač sami tou pubertou kdysi prošli, proč si ti mladí na ty deprese tak často stěžují. Jedná se jen o pózu, řeknou. Ale já myslím, že to tak docela pravda není. Takže co je k tomu vede,že jsou tak depresivní? Kdo je na vině? Přece jejich rodiče. A to v první řadě. Každopádně těch příčin je mnoho. Ale začněme tedy u těch rodičů, u vaší rodiny. Jste svědci jejich každodenních hádek, jste za každou maličkost peskováni, řve se na vás a často bez důvodu, vyčítá se vám, nemáte pořádné soukromí, musíte poslechnout, přestože s lecčím nesouhlasíte, v podstaně néjste svými pány, jste věčně švorc, jste na rodičích ve všem závislí a ke všemu musíte od nich každou chvíli poslouchat "co si stěžuješ, máš se tu jako prase v žitě a když se ti to nelíbí táhni na ulici." A samozřejmě je tu i ta škola. Ta rozhodně k pohodě nepřidá. O ní vám snad ani tady nemusím dlouhosáhle rozkládat, to znáte sami. Perzekuce od učitelů, trapnosti, kterých se musíte před školní tabulí po...

Není roztomilá? .

Zprvu spinkala u mámy. Pak se probudila a rozkoukávala se... ... a pak mi už pózovala. . . . . A tady můžete porovnat její výšku s mámou. Není to kráska? .

- Mladí "pokrokoví" spisovatelé se hlásí ke komunismu, ohlašují příchod úplně nového světa, starší generaci veskrze prohlášují za prohnilou a měšťáckou a vyslovují dokonce tvrdou větu: kdo nám nerozumí, má čas zemřít. Kdo je romantik nemusí nic uznávat. Pan Seifert taky po způsobu jiných vyhlásil čárkám, tečkám a velkým písmenům válku jako přežitek. A má-li někdo pokažené nervy, je obzvlášť způsobilý pro literární kariéru. Literáti žijí v tragickém osamění... - Jen dva malé citáty z jeho tehdejší knihy. "Pokrokoví" umělci mají nemalou zásluhu na tom, do jakého režimu, který trval 40 let, jsme se dostali. Nechali se těmi opravdovými zločinnými komunisty snadno zneužít. Právě to byl ten jejich romantismus. A pododobně to bylo i po 48. roce, když takhle totalita dostala moc. Nezval a Holan a myslím že dokonce i výše uvedený Seifert. psali na ně oslavné básně, stejně jako Kohout nebo Bondy romány. Časem prohlédli, že je to všechno podfuk, ale bohužel pozdě a nakonec se ...

I na takové ulici, kterou chodíme častěji, se dají vidět zajímavé věci. Postačí se jen pozorně dívat. Prošel jsem pasáží z Revoluční a po sněhu byly vidět ještě louže. . . . Občas nahlédnu do dvorů. . . . Trochu jsem si s fotkami s kostí pohrál. Kníže Schwarzenberg má stále ještě od své příznivce J.Deana volební poutač. :D Bohužel zůstalo jen u naděje. Shodou okolností i v Německu bydlím v Langestrasse. Pokračování někdy příště. -

. . . . . . . . Jsme jako figurky z člověče nezlob se, nemyslíte? Fotografie opět z Veletržního paláce v Praze. .

Mnozí lidé mají představu, že galerie je něco podobného jako pro školy naučná exkurze, aby člověk nebyl vyloženej hlupák a něco tam pochytil, když většinu látky o umění, o malířích a jejich obrazech, ve školní lavici prospal a v dospělosti už tam obvykle nezavítá. Jsou samozřejmě důležitější věci věci v životě než galerie. Jsou tam stejně jen staré obrazy, které můžeme vidět i na internetu nebo v knihách a známe je nazpaměť. A skutečně včera, když jsem tu otiskl o vstupním protoru Národní galerie článek, jsem se z komentářů dozvěděl, že hodně lidí, i Pražáků, nemá ani ponětí, kde ten Veletrnižní palác, hlavní sídlo galerie, je. Galerie je i krásné místo ke schůzce a nemusí to být jen nějaká honba za věděním, za uměním. Můžete tam strávit celé odpoledne, posedět a popovidat si... a jako bonbónek jsou tam sochy a obrazy. Takže moji milí, zvu vás tou galerií na malou procházku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ta procházka galerií byla trochu delší, než jsem měl v úmyslu, ale snad se v...