Kreperat

Vlastně si nemám ani nač stěžovat. Mám se docela dobře. Jsem natolik finančně zajištěný, že pracuji pro radost jen proto, abych byl mezi lidmi, mám kde spát a co jíst, jezdím si autem kam si zamanu, mám dvě zdravé nohy a zdravé ruce, hlava je taky docela v pořádku, svoji ex jsem poslal do háje a jsem pánem svého času, mám krásnou a chytrou dceru, ani o kamarády a kamarádky nemám nouzi, přítelkyně mne má stále ráda, předpokládám... ale přesto se často cítím sám. Jako sirotek. Vypadá to asi jako hloupost, se v dospělosti cítit jako sirotek, ale takový je prostě život, že rodiče (a někdy i bratři a sestry) nám odejdou a zůstaneme z celé rodiny sami a opuštěni. Tu rodinu, ze které jsme vzešli, v které jsme byli počati, ta rodina, kterou pozdějí sami založíme, ji jen nahradí, pokud vůbec, jen z části. Proto i Seifert psal tak krásné básně o mamince, proto i Božena Němcová napsala Babičku. Být opět malým dítětem a rodiči opatrován a laskán. Ta naše pravá rodina, i když nám smrtí odešla, je p...

... a pochopitelně jsme nemohli minout bez povšimnutí dům U zlaté studně. Krásný a hlavně zajímavý dům z roku 1401, jehož průčelí je plné štukových ozdob. Možná vás bude zajímat koho znázorňují. Nahoře je Rosálie ležící v jeskyni, pod ní vedle oken sv.Ignác a sv.František Xaverský, dále sv.Václav a sv.Jan Nepomucký, pod okny Panna Marie Boleslavská korunovaná anděly a nejníže pak sv.Šebestián a sv.Roch. Také je zajímavé, že v domě strašilo. Objevovaly se tam dvě bezhlavé osoby, rytíř a jeho paní, Španělé, kteří tam byli od lakotného hostitele zavražděni. Těla pochoval ve sklepě a jejich hlavy hodil do Vltavy. Vysvobozeni z toho zjevování byli až cukrářem, který tam měl v 18.století krámek a nechal za ně sloužit mše. . . Nejzajímavější z těch svatých je rozhodně svatý Roch. Říká se, že byl tak svatý, že když na něho přišlo smilné pokušení, uřízl si varlata a hodlil je psovi. Pokud se na psa pozorně zadíváte, vidíte i jeho baculaté tváříčky. Tohle pochopitelně vykládám i svým kamarádkám ...

... tak jsme si řekli, že bychom mohli podle těch akvarelů zkusit další fotky. . Zde ústí Melantrichova ulice, kde je ten dům U dvou zlatých medvědů, který můžete vidět v předchozím článku. ¨. Tady je pohled s orlojem od Malého náměstí směrem na Staroměstské. Nevím jak vy, ale moje kamarádka řekla, když jsem jí ukázal ty akvarely, že dřív bylo všechno hezčí. Taky nebylo tolik turistů. Co myslíte vy? .

Jelikož jsem doma objevil jeden starý akvarel, napadlo mi, že bych si mohl ten samý obraz vyfotografovat jak vypadá dnes a aby to bylo hodně podobné, dohodli jsme se s mojí kamarádkou, že mi tam bude stát modelem a spojíme to i s procházkou po Praze. Jedná se o dům U dvou zlatých medvědů nedaleko Staroměstského náměstí, který jsem dokonce kdysi rekonstruoval, takže ho dobře znám od sklepů až po střechu. Ve dvoře jsou i krásné arkády, ale o těch až někdy příště. Dům byl postaven v roce 1559 až 1567 a nejzajímavější na něm je právě ten renesanční portál, který vidíte dole. Zajímavé taky je, že se tam roku 1885 narodil "zuřivý reportér" Egon Ervín Kisch. . . . Bohužel ty dveře byly zamčené, takže to není úplně stejné. Taky jsme neměli psa, ale aspoň tašku si vzala. :D .

Nebylo sice ideální počasí, sluníčko nesvítilo, ale přesto jsem si s kamarádkou vyšel na procházku po Praze. Kryla mi záda, když jsem fotil na Jungmanově náměstí bezdomovce. Pak jsme se vydali na Můstek... ... a Melantrichovou ulicí na Staroměstské náměstí, kde bylo pěkně narváno. . Tam jsme si pohladili i zvířátka... . ... a s kozlíkem se loučím. Odpoledne budou další.

Je to skupina výstředních lidí, o kterých často nevíme kam je zařadit. Nejenže se vymezují z našeho středu, ale jsou dokonce, a to hlavně, sebestřední. Možná se někdo z vás podiví, proč jsem do této skupiny zařadil i duševně choré. Je to proto, že právě u těchto avatarů, duchovních učitelů a božích matek nikdy člověk neví, zda mají zdravý rozum, nebo jsou naopak vychytralí a mají potřebu pro svoji potěchu a výdělek ovládat jiné. Ta hranice je natoilik malá, že ji jen těžko rozpoznáme. Pochopitelně jsou i lidé, kteří to myslí s tím duchovním učením dobře a nikomu neškodí, ale i u nich, pokud jsou svojí vírou přímo posedlí, často váháme kam je zařadit. Jedna taková skupina, o které taky nevíme kam ji zařadit, se jmenuje ART BRUT. Překládáme je jako surové nebo i syrové umění. Typická je u nich právě ta výstřednost, originalita, velká svoboda, síla výrazu a vynalézvost, která právě hraničí s příznaky chuševní choroby. Tahle vymeznost, ale i neprofesionálnost, je tam právě často zařazuje. ...

Možná to považujete za výstřednost, ale Westenhöferova teorie, přesto že jde proti proudu, proti "slavnému" Darwinovi, má něco do sebe a měli bychom se o ní více zajímat. Každopádně si zasluhuje pozornost a proto se pokusím ji tu rozvést. Za prvé, lidská noha se nevyvinula z nohy, jaké mají opice. Měla svou lidskou formu už od počátku, protože byla určena výhradně k chůzi a mohl svobodně užívat rukou, které nesloužily tělu, jak to vidíme u opic, k opírání. Že opice nemají nic společného s člověkem dokazuje i bedlivé pozorování a srovnávání jejich chování. Když opice stojí, je na ní vidět značná námaha v nepřirozeném držení těla a nedostatek chlupů v místech, kde jich máme nejvíce. Již z těchto na pohled zřejmých ukazatelů můžeme konstatovat, že jsou to zvířecí odrůdy člověka. Očividně nejzřetelnější důkaz, že opice pochází z člověka, můžeme každodenně vidět na našich ulicích, když pozorujeme lidi, vycházející z barů a hospod. Nejdou vzpřímeně, nejdou po zadních, jak by se slu...