Kreperat

Ve Westfalenparku u dětského hřiště je strom dudlíků. Na něj je věší maminky, když je jejich děti přestanou nosit. Je to asi nějaká německé zvyklost, protože podobný strom je i v Gelsenkirchenu, nedaleko kde bydlím. Docela by mne zajímalo celý ten smysl... možná jen pro štěstí, aby jim krásně rostly. Některé děti, i když dudlík přestanou nosit, jako syn blogerky Amelie http://auticekjenicek.blogspot.de/2013/08/muze-to-vypadat-jako-prima-hra.html#comment-form je nadále milují a aspoň si s nimi hrají a tak jsem si včera říkal, že by se mu ten strom určitě líbil. To by byla pro něj sbírka. . Můžete mu i nějaké poslat, pokud vám doma po dítěti zbyly. .

... je sice oplocený a platí se tam vstup, ale zato je krásně upravený a je tam hodně akcí pro děti. Vstupné není tak drahé, 3 eura a pro děti do šesti let zdarma. Taky si můžete koupt kartu na celý rok, která stojí 32 eur a mladiství 16 eur. Včera jsem tam byl s dcerou. Je tam i růžový sad, podobný jako v Praze na Petříně a můžete ve věži vyjet výtahem nahoru do vyhlídkové restaurace. A nebo se jen táhnout do trávy a relaxovat. . . . . Taky jsme byli na statku, který je otevřený pro vejnost, ale fotky zase někdy příště. Pro Leslii (viz její komentář) zvětšenina té sochy. .

I když si ve stáří pletla jména svých dětí, tedy i jeho jméno, milovala ho, jako každá matka, do konce života. Jednak byl dítě, které nosila pod srdcem a měla komplikovaný a i pro něho nebezpečný porod, na to se nikdy nezapomíná, jednak od narození churavěl a jako batole byl na pokraji smrti. Vypiplala si ho jako ptačí máma svá ptáčata. Když odmítal jíst, krmila ho z úst do úst. Taky byl poslední z dětí, blížil se její přechod a jím se tak končila její mateřská éra. A naposled, proč ho až tak závisle milovala? Vybrala si ho jako trpělivého zpovědníka a spojence proti svému muži, kterého nemohla vystát, kterého nenáviděla, kterým opovrhovala... ale přesto se ho držela jako pes kosti. Vztah otce a matky nebyl z nejlepších. Prudké hádky, její noční sebevražedné útěky k nedaleké řece, které byly více gestem, než by mohly být brány vážně, jedenkrát si dokonce na půdě v jeho přítomnosti chystala oprátku z prádelní šňůry, oba brečeli, přetahovali se o ni a tahali si ji z ruky, zatímco otec v ...

. . . ... tak si ho užívejte. .

Je pravdou, že si často vzpomenu na svoji ženu, to je normální, byli jsme léta spolu, ale v souladu nežili, snad jen ze začátku, kdy byla ještě divokou nenasytnou dívkou, plná sexu a života. Pak mi z toho všeho, i když je to smutné, nakonec zůstaly jen vzpomínky, které se mi občas mihnou hlavou, povětšinou značně negativní. Když jsme spolu už nějaký čas společně žili a zčásti si ke mně i přestěhovala svoje věci, zjistil jsem, že nečte, že absolutně nic nečte, snad kromě časopisů, a že ani nevlastní jedinou knihu. Nijak jsem nad tím tehdy nepřemýšlel, měl s ní naprosto jiné zájmy, bral jsem to zkrátka tak jak to je. Později se však ukázalo, že jsem měl být víc ostražitý, že to bylo varování, na které jsem nedbal a které jsem oslyšel. Ne že by člověk měl posuzovat lidi podle toho jestli čtou knihy, to ne, ale je to jistý ukazatel, že něco s nimi není v pořádku. Kdo nečte, kdo se nevzdělává, může, možná je to tak, možná ne, lehce naletět fanatismu, protože nemá obranu zdravého úsudku, por...

- . . Jsou jen moje, protože mi na ně nikdo nechodí... lidé je neznají a neví, že se dají jíst. Jer zajímavé, že na jednom stromě teprve červenají a hned vedle na druhém jsou už černé. .

... má velkoobchod s kameny a bydlí jen pár set metrů ode mne, tak se často vidíme. Ten kámen o který je opřený, růženín, má už několik let před skladem, ale protože je těžkej, zatím mu ho ještě nikdo neukradl. .