Napadá mi, že jsem maminku nikdy nepoznal jaká skutečně byla. Ten její obraz, který nosím v paměti, se měnil s každým jejím věkem, jako bych neměl maminku jednu, ale hned deset. Když zemřel otec, byla pochopitelně nešťastná. Ztratila veškerý dřívější elán a radost ze života. Chodila každou neděli na hřbitov a plakala. Ale netrvalo dlouho, stačilo pár týdnů, opět viditelně okřála. Dokonce v rámci možností a věku, byla marnivá jako zamlada. Rozhodně nepatřila k těm ženám, které se modlí k Bohu aby si je vzal a a dočkaly se konečného klidu. Nakonec zemřela, dalo by se říct ve zdraví, v šestaosmdesáti a duševně mladá. Po její smrti jsem se šel podívat na statek, kde prožila mládí a kde jsem jako dítě pobyl i pár dní s rodiči při nepravidelných návštěvách. Statek sice odpovídal mým vzpomínkám, byla tam stodola, uprostřed dvora kamenný žlab s hnojem a k němu přilepený suchý záchod, taky domek kde seděly slepice a kam jsem lezl vybírat vejce, všechno bylo na svém místě jak jsem to znal, dokon...
