Kreperat

. . . Dnes ráno mne fascinoval pohled z okna na nebe... mohl bych to taky pojmenovat jako souboj mraků. .

. . . . Kdybych neviděl ty zlaté koruny stromů, myslel bych si že je tu zase jaro. Sedmikrásek na trávníku je jak naseto. .

Majitelem zahradnictví, i když jen na dožití, byl chlap jako hora. I přes své pokročilé stáří stále něco zkoušel a vynalézal, většinou to však byly jen ztřeštěné nápady, ale co bylo na nich krásné, měly vtip. Celá ta jeho zahrada byla i pro děti, které miloval, vyloženým rájem. Protože věděl, že mu to všechno vlastně už nepatří, že mu to komunisti už vlastně vzali, dělal pro děti možné nemožné a všechno co mohl rozdával. Natáhl třeba lano mezi dva stromy a učil je provazochodectví, učil je na vlastním příkladu jak si dát nohu za krk, ale učil je i jak sázet sazenice a mladé stromky. Zeleninou se mnoho nezabýval, jen pro svou potřebu a své známé, s kterými provozoval výměnný obchod. Byl ve všem soběstačný. Pár metrů od srubu měl vykopaný krecht a tam ukládal všechnu sklizenou zeleninu, brambory a celou nůši hrušek a jablek, aby měl v zimě co jíst a z čeho vařit. Jinak raději pěstoval karafiáty a růže, na podzim listopadky. Z jejich výtěžku vlastně žil, ty prodával na dušičky spolu s chv...

. . . . Občas se zastavím u Anděla, protože tam přesedám. Kdysi jsem nedaleko odtud pracoval, ale upřímně řečeno, nijak mi k srdci nepřirostl, přestože nějaké hezké vzpomínky jsem si i zachoval. Prodávali tam tentokrát nejen uzeniny z masa, ale i slovanské koláčky, jak je tam prodavačka nazvala a byla na ně dračka. Ale řekněte, koupili byste si pohledem na ty zákazníky, kteří je berou do ruky a prskají na ně, něco i vy? Kde je ta hygiena? Podobně se na to dívám i v prodejních střediscích, kde je pečivo na stolech a každej se v tom hrabe. Například v Německu je taky na ně samoobsluha, ale jsou za sklem a lidé si je vybírají takovou velkou pinzetou. Pak se lidí diví, že je tolik nemocí, když přijdou zimy, nachlazení a chřipky. .

Na rozdíl od bohatě členěné uliční fasády vypadala odvrácená strana domu jako by patřila do potěmkinovy vesnice. Byla odbytá, strohá, jako běžný činžovní dům, jen zasklené vnitřní schodiště a po jeho obou stranách jednoduché balkony bytů. Malý, betonovými deskami vydlážděný dvůr, s několika záhony kolem, s travnatou plochou uprostřed, sousedil, oddělen vyviklaným tyčkovým plotem na všech třech stranách, s rozsáhlým soukromým zahradnictvím. Majitelem zahradnictví, i když jen na dožití, byl chlap jako hora. I přes své pokročilé stáří stále něco zkoušel a vynalézal, většinou to však byly jen ztřeštěné nápady, ale co bylo na nich krásné, měly vtip. Celá ta jeho zahrada byla i pro děti, které miloval, vyloženým rájem. Protože věděl, že mu to všechno vlastně už nepatří, že mu to komunisti už vlastně vzali, dělal pro děti možné nemožné a všechno co mohl rozdával. Natáhl třeba lano mezi dva stromy a učil je provazochodectví, učil je na vlastním příkladu jak si dát nohu za krk, ale učil je i ja...

. . . . V Praze jsou vidět skoro v každé ulici. Včera jsem se poprvé pustil do bramborového knedlíku a náramně se mi povedl. Měl jsem z něho obavy, protože otec, když byl s námi dětmi sám doma a pustil se do něho, vytahoval ho z vody po cárech. Jen nevím proč do těsta patří ocet, který mi poradila kamarádka. .

. . . . . . . . Kolikrát si říkám, proč tak všichni touží mít svatbu v Praze. .