Kreperat

Takový pocit mám poslední dobou já... jen aby mi dlouho vydržel. Všechno mi prostě vychází, lidé se kterými se vídám, mne mají rádi (a kdo nemá, ten se se mnou nevídá, nebo mi to neřekne) ale každopádně si každý den užívám. A proč bych to taky neřekl, když to tak je. Bohužel kolem mne je i plno lidí nešťastných (skoro se za své štěstí před nimi stydím) a je mi upřímně líto, že se do nějaké šlamastiky, obvykle ne jejich vinou, dostali. O všechno dobré, co mi dosud život nadělil, jsem se ani nějak osobně nepřičinil a proto tedy ta šťastná hvězda. Všechno bych mohl taky přičítat shodě okolností nebo náhodě. Nebo i dobrým lidem, které jsem potkal, nevyjímaje mojí ex, protože jak se říká, všechno špatné pro něco dobré. Kdyby nebylo jí a rozvodu, nepoznal byl dnes tolik milých lidí, se kterými se o své štěstí i rád podělím. . Te páv je z ledna z Vojanových sadů. Takže co říct na závěr? Přeji vám totéž. .

už mě manžel dávno nelíbá ani prvního a ani jiného dne včera v 10:46 Ani když přijdeš z práce, nebo před spaním? včera v 10:47 ne , nelíbáme se vůbec , nějak jsme to zapoměli u nás doma zavést včera v 10:48 Valentinský polibek jsem dostal od Marušky hned ráno, jak se probudila, ale protože musela do práce, navíc není lakomá a ráda se vším podělí, dovolila mi abych aspoň na toho Valentina obšťastnil potřebnější Jitku, kterou její manžel už pár let nepolíbil. A taky Maruška nechtěla abych zrovna na ten den, navíc když bylo tak krásné počasí, chodil po Praze sám. Ta je hodná, co? Na Jitku jsem počkal v poledne u metra a nejdřív jsme se vydali na Hrad. Krásný výhled, vidíte sami. . Na každém zastavení jsme se políbili, abych ji ty zmeškané polibky od manžela vynahradil. To jsem taky hodný, ne? Na náplavce u Vltavy jsme viděli i svatbu. Není to krásné nebe? Na Karlově mostě se fotili Japonci a tam dostala Jitka ode mne taky pusu... tam se dnes líbal kdekdo. A pak jsem ji pozval domů na kafe...

JAK známo byl dnes Valentinstag a krásně jsem si ten den užil, ale o tom, včetně fotek, napíši až zítra. Teď vám ukáži jen páva, který se nás včera nebál ve Vojanových sadech... ... a dokonce se nechal od nás pohladit. Nedaleko Johnovy zdi o které je předešlý článek je i jeho pub a restaurace. Přeji vám krásný večer k Valentinu a doufám, že vás milý aspoň políbil. Já dostal polibky hned dva... :D .

Někdo tuhle Johnovu zeď v Praze považuje za docela novou a jiný za historickou... každopádně celá historie se v ní zobrazuje. Maruška, holt je mladá, ta ji neznala a tak jí šel tu zeď ukázat. Byli tam zrovna Dánové a tak se tam před ní vzájemně fotili... ... a samozřejmě se tam i podepisovali... ... a snažili se tam něco přimalovat. . . Ta zeď, přestože je pomalovaná už dobrých čtyřicet let, je vlastně stále nová, protože je každou malůvkou docela jiná. Takže takto se milé dámy mládne a mnohé si z té zdi berou příklad... stačí nový nátěr a jsou pak jako vyměněné. .

Tahle procházka mne napadla, když jsem navštívil Halinu v zahradní kolonii a zaujal mne protější břeh, Thomayerovy sady. Vystoupili jsme s Maruškou na Palmovce a už tam to vypadalo jako v divočině, jako kdyby tam vybouchla atomovka. Pro jiného Pražáka je to tam známé, ale pro nás neznámý svět. Ani si nepřipadáte, že jste téměř v centru Prahy. Sedli jsme pak špatně na tramvaj a tak jsme raději šli pěšky... po libeňském mostě kolem těch zahrádek. Tady je už pohled z těch sadů... ... a ta zřícenina, kterou jsem minule viděl z druhého břehu. Bohužel nedostupná. Já vím, na té procházce pak podél Vltavy nebylo nic zvlášního, ale provětrali jsme si oba plíce a to nám stačilo. Není nad takové procházky, ruku v ruce, když je nám spolu dobře. Došli jsem tak až na metro Holešovice. .

... pohledem z okna... . . . ... a takhle skončil. Co bylo mezi tím, procházka s Maruškou po neznámé Praze, ukáži vám příště. .

To není z mé hlavy, ale napsala to Alenka Prokopová, filmová publicistka, v minulém Reflexu. Jelikož mám docela dost osobních zkušeností se ženami rozlišného věku... jak s náctiletými, tak i těmi které se blíží k padesátce, napadá mi je porovnat, jaké vlastně jsou, zdali jsou ty padesátileté již opravdu mrtvé a doufám, že se tu žádná neurazí, myslím to upřímně jak jsem to s nimi zažil. Samozřejmě je to subjektivní a každá je jiná, nemohu je zobecňovat. Ty náctileté (nad patnáct), nechci je tu jmenovat, pochopitelně mrtvé nejsou, jsou divočejší, je s nimi i větší legrace, protože u nich člověk nikdy neví jak na tom s nimi je, jsou docela náladové a musí se s nimi pomalu a opatrně... hned se urazí, rychle se rozohní a hned jsou zase chladné, ale každopádně, dobývat je, bývá mnohem větší dobrodružství. Krátce řečeno, je to jako poznávat neznámé země. O těch žen zralejších je to obecně docela jiné, pokud už nejsou opravdu mrtvé (mrtvé jsou obvykle manželky pro jejich muže). Dobře vědi o co...