Kreperat

Nejhorší jsou rána když vstanu z postele a musím rozhýbat tu naraženou páteř. Ale dnes jsem si umíníl, bolest nebolest, musím se pustit do úklidu. Je až neuvěřitelné, kolik prachu do bytu sedne, když člověk z něho na dva měsíce odjede. Ale to ani nemusí být ty dva dva měsíce. Jistě víte sami. V jednom koutu bytu začnete utírat prach a než dojdete k druhému, můžete začít znovu. A nejde jen o prach. Jen kuchyň, abych ji dal zase do pucu, mi trvala celé dopoledne a to jsem to docela odbyl. V obývacím pokoji i kuchyni mám všechno černo-bílé a právě na černém je všude vidět ten prach. Tak to bylo jen na úvod, jak to má žena v domácnosti. Uklízí po celý den a nakonec to ani není vidět. Její práce je přesto pak jejím mužem zneuznaná. A proč to tady říkám? Moje M. musí dojíždět denně do Prahy do práce, vstává už v půl páté a domů pak dorazí skoro až večer. Jak už jsem tu psal, s jejím mužem nežije, ale ten přesto aspoň ob den si ji tam přijde zkontrolovat. Ta mu ještě, hloupá, dá večeři a on p...

Bez nalíčení vyjít z domu, to ani náhodou. Nejdřív ze sebe udělat člověka. Jak by jinak žena mohla vyjít mezi lidi? Některá to přehání, pořádně se zmaluje, jiná to má s mírou, ale pro každou ženu (tedy skoro pro každou) je to každé ráno prostě pravidlem. Moje dcera se nemaluje, ani oční linky, nic, možná jen když jde do divadla. Je krásná i tak...nepotřebuje to. To taky bylo to první, co mne zaujalo, když jsem ji po roce zase viděl. Líbí se mi ženy, které chtějí vypadat přírodně, jak to mají od Boha. Moje M. se taky nemaluje. Včera na procházce Prahou, to jsem si po těch 2 měsících v Německu nemohl nechal ujít, jsem na Můstku zahlédl taky jednu zmalovanou ženu, ale tentokrát do krve. Nejen v obličeji, ale i na zádech. Jednu takovou ženu znám i z Dortmundu. Ta se zase na veřejnosti ráda fackuje a škrábe až z ní doslova cáká krve. Jak je to s touto ženou nevím, ale pravdou je, že byla "zmalovaná" nejen krví, ale i drogou nebo alkoholem. Fotky jsou dost nekvalitní, protože t...

Pustil jsem si ráno televizi kde zrovna dávali starý film a z něho je tahle hláška. Jako bych se vrátil o sto let nazpátek... a jak má člověk špatnou paměť. Dřív to bylo nedostatkové zboží, jen jeden bílý a dnes v Globusu jich vidíme plný regal s nejnemožnějšími příchutěmi... není to nakonec zbytečné a plýtvání jídlem? A vlastně ten bílý bude asi nejzdravější. Tak už jsem v Praze, jel jsem u autě těch 700 km s polštářem na zádech, abych si nemusel tu páteř tlačit, M. na mne čekala i s těmi svými problémy, které stále má se svým mužem (nedá ji pokoj a deptá ji, jak to někdý bývá, když jsou lidé před rozvodem) a tak jsme to až do noci řešili... a opět nevyřešili nic. Odpolene si vyjdu s Lenkou po Praze. Tak už se těším až se projdu k Vltavě. Ta fotka je ještě z dubna. Po těch 2 měsích v Německu jsem si zase uvědomil jak jsou Češi i přes plné obchody stále jednou nohou v minulosti. Stačí se podívat kolem sebe a na zprávy. Ještě asi dlouho potrvá než se s tím vyrovnají. .Ta správná generac...

Jak už jsem někde napsal, vylezl jsem i s těmi bolavými zády na věž kdysi postavenou na počest Bismarcka, takové věže jsou jsou po celém Německu, národ ho miloval, abych se taky jednou podíval na Bochum shora. Bochum není Praha, i když taky není malá, 350 tisíc obyvatel, ale nijak shora krásou nevyniká. . . . To bych nebyl já abych se nechal těmi zády a bolestmi uzurpovat. Ani prášky proti bolesti, které mi předepsal doktor, neberu. . Ta věž je v městské parku a je tam plno havranů a divokých králíků. Němci mají v pondělí svátek, tak mají být zítra plné dálnice a dost nehod. Snad dojedu do Prahy bez problémů. Hezký víkend. .

U mého doktora jsem ráno nepochodil, protože ty baby na příjmu mne prostě k němu nepustily. To je zeď přes kterou člověk neprojde a čekat tu ještě týden, kdy by mi byly ochotny pokytnout termín, to už hraničilo s mojí trpělivostí. Byl jsem prostě nasranej. Jiný doktor mne pak byl ochoten sice vzít, ale prý až po druhé hodině odpoledne a budu muset bez termínu čekat dokud nevyšetří ty lidi s termínem. Šel jsem se tedy projít do městského parku abych ty 4 hodiny čekání nějak přetrpěl a pak jsem náhodou potkal moji kamarádku Alexandru, jejíž syn je doktorem. Čekala zrovna na něj. Sice není ortopéd, ale v kavárně si prohlídl moje rengenové fotky a aspoň mne potěšíl, že to zranění není tak závažné. Trvalo to jen pouhé dvě minuty. Pak jsem pro jistotu stějně zašel k tomu jinému doktorovi, tam jsem na něj čekal, ještě dvě hodiny a nakonec jsem ve 4 odpoledne konečně vypadl ven. To jsem opravdu mohl rovnou zajít za kamarádou a mohl to běhání po doktorech odpustit. Zítra dostanu krunýř, budu ho...

Zní to dvojsmyslně, ale mám na mysli skutečný talíř, když nám něco chutná a je hřích si ten talíř nevylízat. Je to taková tečka po dobrém jídle a kdo tak nečiní je sám proti sobě. Moje ex to nesnášela (hlavně ten pohled na mne) a tak jsem ten talíř musel pokaždé líznout když odešla do kuchyně. Naproti tomu moje obě přítelkyně, Maruška i Marcelka se nikdy nestyděly ten talíř vylízat a mám dokonce s nimi i fotky... jen je nechci takhle veřejně blamovat. Mimochodem Maruška se se mnou už rozešla. Pár dní před mým odjezdem do Německa jsme spolu ještě povečeřeli, na odchodu mne políbila a hodinu na to jsem dostal sms, že je mezi námi konec, protože neunese nebýt jediná. To je ještě fotka z Prahy, pohanková kaše. Je to docela škoda, protože s oběma jsem si ve všem dobře rozuměl a vlastně mám je stále obě rád. Společné vaření (obě sice rády maso, ale přesto nikdy nepohrdaly mým vegetariánním vařením), společné procházky a proč bych to nepřiznal, i milování. Ještě s ní promluvím, až se vrátím d...

První kaktus, který jsem dostal, byl dárek od jednohu starého muže v jehož bytě jsem díky své někdejší profesi něco zaměřoval a při tom mi řekl, ať si ho vážím, protože je to vlastně potomek kaktusu, který dostal přímo od Friče. Hodně jsem si ho cenil, časem přibyly jiné, ale tento po letech nakonec moji laickou péči nepřežil. Hodně odnoží jsem si pak přivezl když jsem byl ve světě na cestách a měl jsem je v obývacím pokoji na oknech. Po rozvodu jsem je tam ženě nechal a do nového bytu jsem si vzal jen jeden (ten mi často kvetl), který mám teď na okně v pražském bytě. Musí být velmi odolný, protože loni jsem ho v německém bytu zapomněl a přežil tam celou zimu. To byl jen malý úvod a dnes vám ukáži pár kaktusů z bochumské botanické zahrady. . . . . . . Kaktusy předávají svoji krásu z generace na generaci, jako je to se všemi rostlinami. A podobně je to i s námi lidmi, ačkoli kromě krásy předáváme svým dalším generacím i dědičné nemoce. Takové malé zamyšlení nakonec. :D .