Kreperat

Záda nezáda, ale když mne holka pozve na rande, neumím říct ne. Přišla zásobená šesti rohlíky, že budeme krmit na náplavce labutě a nakonec jsme krmili ve Vojanových sadech i pávy. A navíc, asi mi to nebudete věřit, na záda jsem v její přítomnosti úplně zapomněl. Přestaly mi bolet. Stal se zázrak. Takovou léčbu bych každému mohl jen doporučit. . . . Ten můj černobílý svět plný bolesti najednou zazářil všemi barvami. Lenka má ledové ruce jako měla Klárka a to byl ten pravý balzám nejen na moji duši, ale i na páteř. .

Někdo se v úklidu bytu nebo domu opravdu vyžívá, jako třeba moje maminka. Každou sobotu převrátila náš byt vzhůru nohama, myla i okna a my všichni, rodinní příslušníci, pokud to jen šlo, zdrhali. Kdo zaváhal, ten měl prostě smůlu. Moje ex uklízela jen průběžně a moje práce byla obvykle jen luxovat.. a to mi vlastně zůstalo dodnes. Občas i utřít prach. Tentokrát, když se s tou mojí páteří zdržuji většinou doma, přítelkyním kromě M. dávám dovolenou, stejně by si se mnou moc neužily, pustil jsem se do velkého úklidu, tedy peru i závěsy, záclony a myji okna a docela mne to zatím i baví. Ta radost k tomu z vykonané práce. I když jen nevím jak dlouho mi ten zápal vydrží. Ukáži vám co krásného se dá vyrobit z kamenů. Červený jaspis a labradorit. .

Nejhorší jsou rána když vstanu z postele a musím rozhýbat tu naraženou páteř. Ale dnes jsem si umíníl, bolest nebolest, musím se pustit do úklidu. Je až neuvěřitelné, kolik prachu do bytu sedne, když člověk z něho na dva měsíce odjede. Ale to ani nemusí být ty dva dva měsíce. Jistě víte sami. V jednom koutu bytu začnete utírat prach a než dojdete k druhému, můžete začít znovu. A nejde jen o prach. Jen kuchyň, abych ji dal zase do pucu, mi trvala celé dopoledne a to jsem to docela odbyl. V obývacím pokoji i kuchyni mám všechno černo-bílé a právě na černém je všude vidět ten prach. Tak to bylo jen na úvod, jak to má žena v domácnosti. Uklízí po celý den a nakonec to ani není vidět. Její práce je přesto pak jejím mužem zneuznaná. A proč to tady říkám? Moje M. musí dojíždět denně do Prahy do práce, vstává už v půl páté a domů pak dorazí skoro až večer. Jak už jsem tu psal, s jejím mužem nežije, ale ten přesto aspoň ob den si ji tam přijde zkontrolovat. Ta mu ještě, hloupá, dá večeři a on p...

Bez nalíčení vyjít z domu, to ani náhodou. Nejdřív ze sebe udělat člověka. Jak by jinak žena mohla vyjít mezi lidi? Některá to přehání, pořádně se zmaluje, jiná to má s mírou, ale pro každou ženu (tedy skoro pro každou) je to každé ráno prostě pravidlem. Moje dcera se nemaluje, ani oční linky, nic, možná jen když jde do divadla. Je krásná i tak...nepotřebuje to. To taky bylo to první, co mne zaujalo, když jsem ji po roce zase viděl. Líbí se mi ženy, které chtějí vypadat přírodně, jak to mají od Boha. Moje M. se taky nemaluje. Včera na procházce Prahou, to jsem si po těch 2 měsících v Německu nemohl nechal ujít, jsem na Můstku zahlédl taky jednu zmalovanou ženu, ale tentokrát do krve. Nejen v obličeji, ale i na zádech. Jednu takovou ženu znám i z Dortmundu. Ta se zase na veřejnosti ráda fackuje a škrábe až z ní doslova cáká krve. Jak je to s touto ženou nevím, ale pravdou je, že byla "zmalovaná" nejen krví, ale i drogou nebo alkoholem. Fotky jsou dost nekvalitní, protože t...

Pustil jsem si ráno televizi kde zrovna dávali starý film a z něho je tahle hláška. Jako bych se vrátil o sto let nazpátek... a jak má člověk špatnou paměť. Dřív to bylo nedostatkové zboží, jen jeden bílý a dnes v Globusu jich vidíme plný regal s nejnemožnějšími příchutěmi... není to nakonec zbytečné a plýtvání jídlem? A vlastně ten bílý bude asi nejzdravější. Tak už jsem v Praze, jel jsem u autě těch 700 km s polštářem na zádech, abych si nemusel tu páteř tlačit, M. na mne čekala i s těmi svými problémy, které stále má se svým mužem (nedá ji pokoj a deptá ji, jak to někdý bývá, když jsou lidé před rozvodem) a tak jsme to až do noci řešili... a opět nevyřešili nic. Odpolene si vyjdu s Lenkou po Praze. Tak už se těším až se projdu k Vltavě. Ta fotka je ještě z dubna. Po těch 2 měsích v Německu jsem si zase uvědomil jak jsou Češi i přes plné obchody stále jednou nohou v minulosti. Stačí se podívat kolem sebe a na zprávy. Ještě asi dlouho potrvá než se s tím vyrovnají. .Ta správná generac...

Jak už jsem někde napsal, vylezl jsem i s těmi bolavými zády na věž kdysi postavenou na počest Bismarcka, takové věže jsou jsou po celém Německu, národ ho miloval, abych se taky jednou podíval na Bochum shora. Bochum není Praha, i když taky není malá, 350 tisíc obyvatel, ale nijak shora krásou nevyniká. . . . To bych nebyl já abych se nechal těmi zády a bolestmi uzurpovat. Ani prášky proti bolesti, které mi předepsal doktor, neberu. . Ta věž je v městské parku a je tam plno havranů a divokých králíků. Němci mají v pondělí svátek, tak mají být zítra plné dálnice a dost nehod. Snad dojedu do Prahy bez problémů. Hezký víkend. .

U mého doktora jsem ráno nepochodil, protože ty baby na příjmu mne prostě k němu nepustily. To je zeď přes kterou člověk neprojde a čekat tu ještě týden, kdy by mi byly ochotny pokytnout termín, to už hraničilo s mojí trpělivostí. Byl jsem prostě nasranej. Jiný doktor mne pak byl ochoten sice vzít, ale prý až po druhé hodině odpoledne a budu muset bez termínu čekat dokud nevyšetří ty lidi s termínem. Šel jsem se tedy projít do městského parku abych ty 4 hodiny čekání nějak přetrpěl a pak jsem náhodou potkal moji kamarádku Alexandru, jejíž syn je doktorem. Čekala zrovna na něj. Sice není ortopéd, ale v kavárně si prohlídl moje rengenové fotky a aspoň mne potěšíl, že to zranění není tak závažné. Trvalo to jen pouhé dvě minuty. Pak jsem pro jistotu stějně zašel k tomu jinému doktorovi, tam jsem na něj čekal, ještě dvě hodiny a nakonec jsem ve 4 odpoledne konečně vypadl ven. To jsem opravdu mohl rovnou zajít za kamarádou a mohl to běhání po doktorech odpustit. Zítra dostanu krunýř, budu ho...