Kreperat

Tak jsme tomu říkali jako děti. Jel jsem naproti mojí M. k práci, zdrhla jako ostatní její kolegové hned po obědě a vydali jsme se zaplavat si do hostivařské přehrady. Podle hygieniků je tam nazávadná voda, až na ty psy, takže žádný problém. Jeden z nich ale pochcal, když jsme byli ve vodě, viděli jsme ho a nemohli nic dělat, M. kabelku. Kdyby to bylo aspoň jako malá kapka v moři. Naštěstí to naše oblečení zůstalo suché. Ta majitelka psa, když jsme jí to řekli, nám ještě vynadala, že prý nemáme chodit tam, kde je plno psů. Tentokrát jsme nebyli na prknech mola, ale pod stromy ve stínu, abychom se zase nespálili. . . . Jsou tam i labutě. Mám pocit, že je pomalu víc psů než lidí. I moje M. má psa, ale ten tam nebyl naštěstí s námi. Každý druhý člověk má psa jen proto, aby ho aspoň někdo miloval. Je to i docela smutné - pes jako náhrada za člověka. Už se těším až přijdou muslimové. Ti je zákaží jako nečisté zvíře. .

Jistě jste si už všimli, že tu na blogu nejsem každý den, jak tomu bylo dřív. Jednak mne moji kamarádi (a kamarádky), hlavně když je krásně, dokáží celý den "zaměstnat" a za druhé, mne blog.cz už i docela nudí. Už není co byl dřív a navíc většina mých někdejších blogových přátel už odsud taky odešla. Jsou aspoň na fb a tam s nimi mohu pohovořit. Včera jsem se vydal k Bránickým skalám, protože M. si tam potřebovala něco pracovně zařídit (ty skály neuvidíte, protože jsme byli nad nimi) a tak jsme si spolu udělali krásný výlet. Je tam krásný výhled na Prahu včeně Prokopských skal, jak tu i uvidíte. . . . Voněl tam všude jasmín. Tentokrát se ujala vařečky moje M. a uvařila krásnou houbovou smetanovou omáčku. Aspň ty houby byly moje, usušil jsem je v Německu a knedlíky taky německé. Ty má M.moc ráda. Přeji vám hezký den. .

Jak jsem k té tetované Petře přišel? Jednoduše. Oslovila mne u Anděla otázkou jak se dostane do Opletalovy ulice. A protože jsem zrovna neměl nic v plánu a líbila se mi jak je po celém těle tetovaná, nabídl jsem ji, že ji tam doprovodím. V Opletlově ulici jsem kdysi i pracoval jako architekt, takže rád tudy i projdu. Nejdřív jsme jeli tramvají a mezi tím jsem se od Petry dozvěděl, že její maminka má na Slovensku obchod s kameny, což nám hned nabídlo ten nejlepší námět ke konverzaci. Vystoupili jsme pak ve Vodičkově ulici a zjistil jsem, že jsme i tak trochu středem pozornosti kolemjdoucích lidí. Holka celá potetovaná od hlavy až k patě je přesto jako kapka v moři, když malé tetování má kde kdo, třeba Klárka vzadu na krku (černou kočičku). Je to módní a obvyklé. Docela bych taky rád viděl, říkal jsem si, jak vypadá i to její skryté tetování pod šaty, ale i to by bylo možné. Pozvat ji na nudistickou pláž v hostivařské přehradě, co říkáte? Každopádně mi řekla, že to její tetování něco zna...

Ve skutečnosti to byla procházka s jeho maminkou, se kterou jsem se seznámil den před tím, na cestě domů autobusem. (Bylo to docela rychlé seznámení. Vyměnili jsme si za těch pět minut telefony a maily a já musel vystoupit.) Dali jsme si sraz, jak to mívám ve zvyku, na metru Malostranská. Přišla s desetiletým synem, který trpí autismem. Ten autismus mne i docela zajímá, protože jedna moje kamarádka má taky takového syna. Navíc zrovna včera dopoledne byl v televizi pořad v kterém uváděli, že příčinou může být rané očkování dětí. Ovšem taky je to dědičné. Vlasně se to ani pořádně neví, jaké příčiny to jsou. Zašli jsme do Vojanových sadů aby viděl pávy, ale ani moc ho to nezajímalo. Ono ho nezajímalo skoro nic. Byl ve svém svétě, jak to u takových dětí bývá. Představoval jsem si jak by asi bylo mně. . . I tak to byla hezká procházka... a poučná. Mám štěstí, že se tak snadno s lidmi seznamuji, nebo spíš oni se mnou. To každopádně můj život obohatí. .

S Marcelkou jsem vydal k hostivařské přehradě už dopoledne a tentokrát s plavkami. Našli jsme si místo na molu, bylo tam ještě docela prázdno a hned jsme se vrhli do vody. S tou mojí štíplou páteří jsem plaval, raději než prsa, tak na zádech a myslím, že mi to docela i prospělo. To uvidím až ráno, jestli vstanu z postele. Nakonec jsme zůstali až do pěti a teď jsem rudý jako rak. Vzadu je nudistická pláž kam jsem chodil loni. Marcelka je stydlivá. Měl jsem tam chvílemi docela pěkný výhled. Tři Grácie. Na odchodu jsem vyfotil to molo kde jsme leželi. Po cestě domů lesem nás pozoroval zvědavej koloušek. A večer jsem se vydal na procházku noční Prahou s Maruškou. Proč tu dnes jmenu plnými jmény obě? Maruška mne vzala na milost. Ženy které mne jednou poznají, už si beze mne život nedokáži představit. Jo, dělám si legraci, ale jsem rád, že mám zase obě. Na Staromáku byl konzert k týdny víry. Poznáte zpěváka? . Zakončili jsme procházku na náplavce. Byl to pro mne s oběma moc krásný den. Dnes ...

Jako obvykle jsem jel mojí M. k jejímu úřadu naproti i la pak jsme z tramvaje vystoupila na Karlově náměstí, že zajdeme na chvíli do kostela sv. Ignáce. M. má ten kostel ráda a navíc je tam příjemný chládek. . . Svaté přijímání je tam jako samoobsluha. Ležela tam mimo jiné tahle brožůra, do které jsem pak v parku nahlédl. Byl tam i článek Modlitba a kněžská služba v kterém bylo popsáno jak už od středověku jezuité řešili čas a dobu modlitby, tedy i meditace. Ignác odmítal předepisovat jezuitům konkrétní čas kdy by se měli věnovat modlitbě. Podle něho modlitba kněžím umožňuje nacházet Boha uprostřed nejnáročnějších apoštolských činností. Jeho nástupce, sv. František Borgiáš, měl ovšem v roce 1565 jiný názor a předepsal povinnost hodinové ranní meditace a rozjímání. To se pak řešilo až do dnešních dnů, kdy se pak mezi přiznivci těchto dvou pojetí strhla bitva. Mnoho jezuitů si i dnes stále myslí, že bez bez té povinné hodiny nežijí bohatým životem, protože při kněžké činnosti pak na modl...

Moje kamarádka Jitka má malý obchůdek se zdravotními potřebami nedaleko Internacionálu, hotelu někdy z padesátých let a tak jsem vám ho i nejdřív vyfotil. . Udělala nám kafe a porovnávali jsme s těmi jejími bederními pásy ten můj, které tam má na skladě. To je docela velký rozdíl. Ten můj, který mi v Německu doktoři vnutili a který ani nemohu nosit, nepohnul bych se v něm, je tak propracovaný, že to spíš brnění. Když jsem pak přijeli ke mně domů, vyfotil jsem ho na posteli. No nosili byste to dobrovolně? Končila v půl šesté, to už ani nebylo takové horko a vál větřík, tak jsme se prošli jako vždy městem. Nejdřív k Vltavě a pak před Karlův most na Staré Město, kde je pořád co vidět. Nejdřív celá, má krásnou prdelku. "Kuchařky" jak napsala jedna blogerka, fotím bez hlavy a kamarádky zase obvykle ze zadu. Na Staromáku omládli Husa. Hlásal velkou pravdu: milujte se! Od mydlinek jsem měl pak i foťák. Přeji vám tak krásný den jako byl včera. On už je. .