Kreperat

... jsme se museli vidět, protože jak napsala, často tam sedávala a já tam chodím taky skoro denně. Je možné že jsme se minuli, ale prostě jsme se nepoznali. Třeba ji mám někde i na fotce. Takto se člověk každodenně s někým potkává a ani netuší, že by potřeboval pomoc. Že se jedná o K., která skočila v metru pod vlak, jsem vůbec netušil. Na tu mne upozornila moje kamarádka Věra. S Katkou jsem na blogu taky prohodil pár slov, ale poslední dobou jsme se nějak vzájemně ztratili a tedy jsem ani na její blog tak často nezavítal. Kdybych to věděl, tak bych ji třeba na té náplavce oslovil, vždyť mne znáte, a třeba bych ji vyslechl a její odhodlání ukončit život se pokusil vyvrátit. To je ovšem jen to kdyby. I moje M. má doma trápení a snažím se jí pomoci. Dnes by se K. tam třeba slunila jako tyhle dvě holky, které jsem včera fotil. Té holky je škoda, měla život před sebou. Navíc kromě toho že přišla o život a už jí nikdo život nevrátí, tou sebevraždou dokázala zkomplikovat život i jiným lidem...

Tak jsme tomu říkali jako děti. Jel jsem naproti mojí M. k práci, zdrhla jako ostatní její kolegové hned po obědě a vydali jsme se zaplavat si do hostivařské přehrady. Podle hygieniků je tam nazávadná voda, až na ty psy, takže žádný problém. Jeden z nich ale pochcal, když jsme byli ve vodě, viděli jsme ho a nemohli nic dělat, M. kabelku. Kdyby to bylo aspoň jako malá kapka v moři. Naštěstí to naše oblečení zůstalo suché. Ta majitelka psa, když jsme jí to řekli, nám ještě vynadala, že prý nemáme chodit tam, kde je plno psů. Tentokrát jsme nebyli na prknech mola, ale pod stromy ve stínu, abychom se zase nespálili. . . . Jsou tam i labutě. Mám pocit, že je pomalu víc psů než lidí. I moje M. má psa, ale ten tam nebyl naštěstí s námi. Každý druhý člověk má psa jen proto, aby ho aspoň někdo miloval. Je to i docela smutné - pes jako náhrada za člověka. Už se těším až přijdou muslimové. Ti je zákaží jako nečisté zvíře. .

Jistě jste si už všimli, že tu na blogu nejsem každý den, jak tomu bylo dřív. Jednak mne moji kamarádi (a kamarádky), hlavně když je krásně, dokáží celý den "zaměstnat" a za druhé, mne blog.cz už i docela nudí. Už není co byl dřív a navíc většina mých někdejších blogových přátel už odsud taky odešla. Jsou aspoň na fb a tam s nimi mohu pohovořit. Včera jsem se vydal k Bránickým skalám, protože M. si tam potřebovala něco pracovně zařídit (ty skály neuvidíte, protože jsme byli nad nimi) a tak jsme si spolu udělali krásný výlet. Je tam krásný výhled na Prahu včeně Prokopských skal, jak tu i uvidíte. . . . Voněl tam všude jasmín. Tentokrát se ujala vařečky moje M. a uvařila krásnou houbovou smetanovou omáčku. Aspň ty houby byly moje, usušil jsem je v Německu a knedlíky taky německé. Ty má M.moc ráda. Přeji vám hezký den. .

Jak jsem k té tetované Petře přišel? Jednoduše. Oslovila mne u Anděla otázkou jak se dostane do Opletalovy ulice. A protože jsem zrovna neměl nic v plánu a líbila se mi jak je po celém těle tetovaná, nabídl jsem ji, že ji tam doprovodím. V Opletlově ulici jsem kdysi i pracoval jako architekt, takže rád tudy i projdu. Nejdřív jsme jeli tramvají a mezi tím jsem se od Petry dozvěděl, že její maminka má na Slovensku obchod s kameny, což nám hned nabídlo ten nejlepší námět ke konverzaci. Vystoupili jsme pak ve Vodičkově ulici a zjistil jsem, že jsme i tak trochu středem pozornosti kolemjdoucích lidí. Holka celá potetovaná od hlavy až k patě je přesto jako kapka v moři, když malé tetování má kde kdo, třeba Klárka vzadu na krku (černou kočičku). Je to módní a obvyklé. Docela bych taky rád viděl, říkal jsem si, jak vypadá i to její skryté tetování pod šaty, ale i to by bylo možné. Pozvat ji na nudistickou pláž v hostivařské přehradě, co říkáte? Každopádně mi řekla, že to její tetování něco zna...

Ve skutečnosti to byla procházka s jeho maminkou, se kterou jsem se seznámil den před tím, na cestě domů autobusem. (Bylo to docela rychlé seznámení. Vyměnili jsme si za těch pět minut telefony a maily a já musel vystoupit.) Dali jsme si sraz, jak to mívám ve zvyku, na metru Malostranská. Přišla s desetiletým synem, který trpí autismem. Ten autismus mne i docela zajímá, protože jedna moje kamarádka má taky takového syna. Navíc zrovna včera dopoledne byl v televizi pořad v kterém uváděli, že příčinou může být rané očkování dětí. Ovšem taky je to dědičné. Vlasně se to ani pořádně neví, jaké příčiny to jsou. Zašli jsme do Vojanových sadů aby viděl pávy, ale ani moc ho to nezajímalo. Ono ho nezajímalo skoro nic. Byl ve svém svétě, jak to u takových dětí bývá. Představoval jsem si jak by asi bylo mně. . . I tak to byla hezká procházka... a poučná. Mám štěstí, že se tak snadno s lidmi seznamuji, nebo spíš oni se mnou. To každopádně můj život obohatí. .

S Marcelkou jsem vydal k hostivařské přehradě už dopoledne a tentokrát s plavkami. Našli jsme si místo na molu, bylo tam ještě docela prázdno a hned jsme se vrhli do vody. S tou mojí štíplou páteří jsem plaval, raději než prsa, tak na zádech a myslím, že mi to docela i prospělo. To uvidím až ráno, jestli vstanu z postele. Nakonec jsme zůstali až do pěti a teď jsem rudý jako rak. Vzadu je nudistická pláž kam jsem chodil loni. Marcelka je stydlivá. Měl jsem tam chvílemi docela pěkný výhled. Tři Grácie. Na odchodu jsem vyfotil to molo kde jsme leželi. Po cestě domů lesem nás pozoroval zvědavej koloušek. A večer jsem se vydal na procházku noční Prahou s Maruškou. Proč tu dnes jmenu plnými jmény obě? Maruška mne vzala na milost. Ženy které mne jednou poznají, už si beze mne život nedokáži představit. Jo, dělám si legraci, ale jsem rád, že mám zase obě. Na Staromáku byl konzert k týdny víry. Poznáte zpěváka? . Zakončili jsme procházku na náplavce. Byl to pro mne s oběma moc krásný den. Dnes ...

Jako obvykle jsem jel mojí M. k jejímu úřadu naproti i la pak jsme z tramvaje vystoupila na Karlově náměstí, že zajdeme na chvíli do kostela sv. Ignáce. M. má ten kostel ráda a navíc je tam příjemný chládek. . . Svaté přijímání je tam jako samoobsluha. Ležela tam mimo jiné tahle brožůra, do které jsem pak v parku nahlédl. Byl tam i článek Modlitba a kněžská služba v kterém bylo popsáno jak už od středověku jezuité řešili čas a dobu modlitby, tedy i meditace. Ignác odmítal předepisovat jezuitům konkrétní čas kdy by se měli věnovat modlitbě. Podle něho modlitba kněžím umožňuje nacházet Boha uprostřed nejnáročnějších apoštolských činností. Jeho nástupce, sv. František Borgiáš, měl ovšem v roce 1565 jiný názor a předepsal povinnost hodinové ranní meditace a rozjímání. To se pak řešilo až do dnešních dnů, kdy se pak mezi přiznivci těchto dvou pojetí strhla bitva. Mnoho jezuitů si i dnes stále myslí, že bez bez té povinné hodiny nežijí bohatým životem, protože při kněžké činnosti pak na modl...