Kreperat

. . Komentáře nechám na vás. . . . . . . . . .

S Jitkou, a když dovolíte, měl bych ji označit Jitkou dvě, protože jsem tu už o jedné Jitce několikrát psal (zní to ovšem trochu podivně) jsem se včera vypravil na světelnou expozici pod bývalým Stalinovým pomníkem. Stála ta "legrace" sice jen 5O korun, ale Jitka byla docela znechucená, že jsem jsem ji tam zavlékl. Hrozná hudba, navíc jsem v té tmě omylem osahal cizí ženu (popletl jsem si ji s Jitkou a ta mi pak řekla, že jsem si aspoň za těch pár korun něco užil) a špinavé boty od prachu. . Taky z toho bolely oči, protože to světli blikalo. . . . . . Občas jsme tam mohli vidět i tmu. Pak jsme se vydali na Hrad do Královské zahrady, kde jsme mimo jiného mohli obdivovat tuhle ženu, která znázorňuje naději, i když bych řekl, že by to taky mohla být cudnost. Jitka byla taky cudná, ale podle toho co mi řekla, jen po dobu manželství, dokud ji muž pro jinou ženu neopustil... navíc s vdanou ženou. Jitka mu dala dva roky, aby si to rozmyslil a když to k ničemu nevedlo, zařídila se ta...

Takto nějak (ironicky) nazvala jedna blogerka moje všechny přítelkyně, i když to není docela pravda, ale Maruška je opravdu snaživá kuchařka, přestože to není její profese. Ráda vaří a od plotny aby jí člověk odháněl. A dokonce, na rozdíl od M., nádobí po sobě i umyje. Nejdřív mi uvařila z kila mouky knedlíky (část jsem jich nechal zmrazit), pak houbový guláš z mých letošních německých hříbků a protože jí to bylo stále málo, i bramborovou polévku. . Protože má dietu, i M. má dietu, vzala si to s brambory. M, je bohužel zase nemocná, nejspíš ji ta naše poslední procházka nějak zmohla, ty moje holky, i když jsou mladší, taky nic nevydrží a tak se mi tyhle dny zase pro změnu věnovala Maruška. Jak už jsem tu někde napsal, na rozdíl od M. se od muže před pár týdny rozvedla, ten ji však nedá pokoj, a tak raději z jejich zatím společného domu, než se to soudně vyřídí, odešla. Ten toho ovšem využil a hned se tam nastěhoval sám i se svojí novou přítelkyni. To byla taky ta jeho snaha, samými sch...

... s mojí M. v Praze. Jako obvykle jsem M. vyzvedl z práce a zajeli jsme tramvají na Hrad. Po cestě jsem jí i vyprávěl o té sebevraždě mojí kamarádky (viz předchozí článek) a shodou okolností si právě v okamžíku, kdy jsem byl u toho Obecního domu, přisedla do tramvaje jedna zrzka, sedla před mojí M. a asi jí nedalo, aby hned neřekla "máte moc krásnou ženu, ale není tam draho povečeřet?" To nás docela překvapilo, je přece neslušné druhé poslouchat a aspoň nereagovat, a tak to raději M. dopověděl až když jsme vystoupili. "Proč jsi mlčela když řekla že jsi moje žena?" řekl jsem M. "A proč bych měla?" nato M. Tam jsme se pak rozhodli k procházce Jelením příkopem a že se pak uvidí kam dál. Nad Jelením příkopem stojí Masarykova vyhlídka. K ní jsme taky vyšli. Moc toho z ní vidět není. Jen stromy. Pak jsme prošli Novým světem... ... a měl jsem štěstí, že jsem mohl nahlédnout i do jednoho dvorku. Zastavili jsme se i v kostele sv. Panny Marie, který byl otevřen. I...

Láska s člověkem někdy pořádně zatočí, pokud si nenechá malou rozumnou zálohu, odstup, pro případ, že je tím druhým zrazen, odmítnut a řítí se pak do propasti. Někdo je taky až příliš citově založený, zatímco druhý to bere rozumně a moc se případným koncem nermoutí. Každá láska má dvě polohy. Na jedné straně radost a na druhé žal. S tím se prostě musí počítat a to k lásce patří. Ale abych přšel k věci. Za mých studentských let jsem měl jednu dobrou kamarádku, která sice nestudovala, ale chodila několik let s klukem, který studoval na vejšce... a finančně ho celou dobu finančně podporovala. Zkrátka a dobře, když dostudoval a dostal diplom, byl to hajzl, vybodl se na ni. Byl to pro ni ovšem šok a velká rána a nedovedla se s tím vyrovnat. A protože se mi i dřív často svěřovala, zavolala mi a dali jsme si schůzku. Vidím to jako dnes. Pozval jsem ji na večeři do Obecního domu (tam se k nám i vnutila provačka květin a tak jsem jí pár růží koupil) a snažil se ji nějak potěšit a rozmluvit něja...

... mně se tady líbí a každý den mi přinese nějakou radost a nějaké překvapení. Docela se divím, proč jsou někteří lidé tak zahořklí a nedovedou si dopřát co jim život nabízí. V neděli jsem si vyšel po Praze s Danou a na Kampě v jedné kavárničce nad Čertovkou jsem si konečně dal letošní burčák a Dana zůstala u kávy. . Pak jsme se vydali na Střelecký ostrov odkud je nejkrásnější výhled na Karlův most. . U Dany jsem pak dostal tuhle večeři. Špenát s něčím co jsou něco jako brambory. Dana to jedla taky, ale pak jsem měl po večeři i společníka, když umývala nádobí. A pak pro změnu jsem to byl já, kdo přistál v cizí posteli. Je rozhodně lepší než ta moje, na ní je člověk jak na moři, ale zůstat se mi na ní do rána nechtělo. Musel bych si taky, viz předchozí článek, žehlit slipy. A vůbec procházka noční Prahou, když není vidět člověka, je taková krásná dohra... A měl bych snad dobrovolně utíkat ze života? .