Kreperat

Víkend jsem tentokrát rozdělit mezi Martinu a Dagmar, protože obě stály o moji pozornost, ale mne to ani tolik problémů nedělalo, protože rád vyhovuji a jsem jako ženy, které zvládnu všechno. Myslím to zase z legrace. Každopádně v sobotu jsem si zašel nejdřív sám do lesa a zase bohužel zjistil, že nic neroste. Odtud jsem pak jel s Dagmar na demonstraci, odpoledne pro změnu s Martinou a večer na festivalu světla opět s Dagmar. Podobně tomu tak bylo v neděli a v jiném pořadí, takže jsem ty Světla absolvoval dvakrát. . Tohle jsou "sluníčkové" a vzadu na Muzeu odpůrci migrantů. . U odpůrců nesměl chybět Okamura. Tady šel průvod "sluníček" na Mírák. A tady je zdraví odpůrci. Z festivalu světla mám mege fotek, ale ukáži vám jich jen pár. Najdete si je na internetu. . . Na téhle věži u Mánesa to bylo asi nejlepší. Pak jsme si sesdli s Dagmar (Dagmar 2) sedli na skleničku vína. .

Sami víte jaké bylo včera psí počasí o kterém se říká, že by psa nevyhnal, ale ten pes naopak vyhání páníčka, když se potřebuje vyvenčit, takže ani nevím proč se tak říká. Zkrátka dobře pršelo a tak mne Anička zatáhla do čajovny do které často zavítá... mne, který pije kafe. Naposledy pokud vím (bylo to asi před těti lety) zatáhla mne do čajovny Šárka, někteří z vás ji tu znáte z blogu a bylo to tam pro mne jako bych skončil někdy v opiovým doupěti. Tady to bylo civilizovanější, ale vstup přes nějaký činžák, že se zdálo, že je to tam ilegální. Ovšem i tady lidé posedávali na zemi. Sedět na zemi je prostě in. To vidím i na ulici nebo na náměstích. My si sedli za stolek. Dali jsme si zázvorový čaj. . Někdo se tam opravdu dokáže uvelebit jako doma. Přeji vám hezký víkend. .

Už hodně dlouho jsem tu něco nenapsal do rubriky Kuchaře pro ženy, i když vám často ukáži co jsem vařil, nebo co vařily moje kamarádky... takže to dnes napravím. Sami víte, že bylo období zavařenin a tak jsem si řekl, že taky něco zkusím. Hodně často chodím v zahradách a parcích kolem mišpulí a vím, že se z toho dříve dělala marmeláda a dokonce ve středověku (když byl chlad) něco na způsob mouky. Kdo mne zná, dobře ví, že často zkouším při vaření nové kombinace a postupu a tak mne to samozřejmě i lákalo. Například i v pražské ZOO jako okrasné keře rostou, ale ty ještě nebyla zralé. Ve Vojanových sadech byly už zralé a přešlé mrazem, což je důležité, aby byly nasládlé. Tak jsem si odtud jich pár domů vzal, což je dovolené, protože patří městu a město k jejich sklizni i vyzývá. Nejdřív je provařit a propasírovat. Bohužel jsem měl moc jemné síto. A potom s cukrem a citronovou šťávou za stálého míchání vařit dokud neztuhne. Tužidlo nepoužívám. A tohle je výsledek, několik skleniček. Chutná...

Neděste se (stejně byste se neděsili), práci nehledám a ani ji už nikdy nemíním hledat, jsem rád že jsem svým pánem a že pracuji na svém a nemusím šéfy poslouchat... ale Jitka tam musela, takže jsem šel s ní. Byl to ovšem i tak pro mne velký zážitek a vrátil jsem se v čase, kdy jsem opravdu 5 let chodil v Německu na pracák, dokud jsem se nakonec nerozhodl, že se raději postavím na své nohy a ten risk mi za to bude stát. Jsem prostě taková dobrodružná povaha. Dřív to ovšem bylo v Německu trochu jinak (dnes to už není), protože lidem,. kteří se chtěli osamostatnit, stát jim ještě pro začátek 6 měsíců finančně pomáhal. Pro ujasnění jsem ale nebyl migrant, nýbrž díky své ženě, která byla po otci Němka, se všemi právy Němec. Jitka mi ráno dělala k snídani vajíčka na cibulce. . A za oknem nás přišly pozdravit i sýkorky. Tak to jen pro začátek. Vyšli jsme tedy na jejich radnici, já a Jitka, do druhého poschodí a bylo tam docela plno... i když (kromě jedné dívky) jen samí cikáni. Museli jsme č...

Na rozdíl od denně pracujících lidí, se víkendů docela hrozím, protože všechny moje kamarádky buď odjedou na chaty nebo k svým příbuzným a dětem a stává se, že na mne nemají čas. Ale tak jsem to i vybral, protože prostě s jednou, kterou bych si k sobě nastahoval, nevydržím. V sobotu jsem se měl vidět s Aničkou, ale ta mi vzápětí zavolala, že její sestra musela do nemocnice, takže ji jede navštívit. V neděli jsme se měli tedy sejít znovu, ale hned ráno jsem od ní dostal sms, že si popálila ruce a utíká na pohotovost... a nebyla by prý jistě milá společnice. Asi Pánbůh nám schůzku nepřál. Naštěstí se hned nato ozvala Jitka z Mílovic jestli bych za ní přijel, že mne čeka na oběd. Asi si to ten Pámbůh se mnou nakonec rozmyslel a tak jsem i jel. To byste snad jeli taky. Nakonec mne Jitka umluvila ať tam zůstanu a přespím a co myslíte, zůstal jsem? Jo, zůstal a udělal jsem dobře, protože se ten oběd protáhl až do pondělí do večera. Ráno nás přišla pozdravit hrdlička... ... a po dalším obědě...

Vyspali jsme se oba do růžova, svatá Maria taky celou noc nad námi držela ochrannou ruku (viz poslední fotka v minulém článku) a Zdeňka mi hned poránu chtěla ukázat svoji zahrádku. . Roste jí tam dokonce chmel a dává si z něho koupel na vlasy. Ještě jí tam stále něco kvete. Pak jsme zajeli do Vysoké, kde má Dvořák památník, což byla jeho vila. Hned u brány bydlel v tomto domku Sládek. . K Dvořákově vile pak vedlo tohle stromořadí. Byloi tam i plno borůvčí, ale žádné houby. . Rusalky jezírko jsem si představoval větší a hezčí. Navíc kvůli suchu jen močál. Nevím jestli to bylo počasím, ale byli jsme tam sami. Po cestě domů jsme pak sbírali žaludy. A víte v čem tkví umění lišit se? Nesnažit se lišit. .