Kreperat

Vlak života mi právě vjel do tunelu a mám pocit že mne nikdo nemá rád. Jistě znáte tenhle pocit, kdy se nám zdá že ten tunel nemá konec a snad už ani nevyjede ven do světla. Vlak se nám často přímo nabízí jako metafora. Například o zralých ženách se říká, že často se chovají jako by jim měl ujet vlak a proto naskakují do něj za jízdy... ještě něco stihnout co se jen dá. A jak to v životě bývá, někdy vlak dojede, protože už je tam konečná. Ale přesto mám s vlaky i pozitivnější vzpomínky a byly skutečné, aspoň pro mne, v dětském věku. Vlaky radosti a šťastného života. Můj strýc v Poděbradech, tehdy poklidném lázeňském městečku, vlastnil nádražní restauraci. Ovšem ne nějaký zaplivaný lokál, který máme spojený s nádražími, ale v tehdejší době luxusní podnik, kam se chodilo na nedělní oběd a kde si slečny a paničky dávaly kávu, nebo zmrlinový pohár. Moje ještě ne maminka, mého strýce neteř, tam pracovala v pokladně a můj ještě ne otec, syn hospodského z Klínce, právě dostudovaný právník, ta...

Přišlo vám někdy na mysl, že mucholapka je nelidský vynález? Zabít mouchu, i když s tím taky nesouhlasím, je to přece živý tvor, je aspoň rychlá smrt bez utrpení. Ale jen se vžijte do mouchy, která je tam přilepená a žízní, hladoví a čeká mnoho hodin, neřkuli dnů, na smrt. Myslím, že Brusel by měl ty mucholapky zakázat. A pokud, jak se šušká, nás tam bude zastupovat pan Klaus, měl by se raději spíš než oteplením-ochlazením, věnovat těm chudinkům mouchám. Nemyslíte? A to je asi všechno, co jsem chtěl dnes říct. Ta moucha už tu byla, ale dnes se mi hodí k článku. . Já vím, tyhle dvě holky už tady taky byly, ale sluší jim to víc než té chudince mouše, ne? .

Nedávno, když jsem tu četl pár komentářů od holek, napadlo mi, že bych tu měl občas dělat osvětu, protože napsaly, že komunismus neznají, nebezpečí od něho nehrozí a že co bylo, je jim vlastně jedno. A ani si nedovedou ty doby představit. Třeba že byly povinné brigády. Už asi od třetí třídy, tuším, jsme už jako malé děti chodily sbírat mandelinky bramorové, na podzdim vybírat brambory, vytrhávat řepu... už si ani nevzpomínám co jsme všechno na úkor učení musely. Většinou jsme ale byly rády. Dostaly jsme tam k obědu buřta a ulily se ze školy. Ovšem brigády nás neminuly ani v dospělosti, když už jsme chodili do práce. V dnešní době nepředstavitelné, že by si někdo dobrovolně vzal montérky a k výročí komunistického sjezdu vzal kýbl s hadrem, nebo koště a běhal s tím po Praze. A nebylo to v hluboké totalitě padesátých let. A povinně a byl kontrolován. Tento dnes vzácný dokument jsem našel v papírech na vyhození včera a tak jsem ho pro vás zachránil. Má skoro cenu zlata. A tak si říkám, až ...

"Víte co." řekl, "postarám se vám o to". Neřekla ani ano, ani ne, ani mu nepoděkovala, ale když odešel, vyndávala zase věci z krabic zpátky. Když se vrátil do pokoje a viděl ty věci na místě, sklíčila ho odpovědnost, kterou náhle na sebe vzal. Stalo se něco, co mohlo ovlivnit jeho život, a přitom si uvědomil, že mu na ní ani tolik nezáleží. Dokonce pocítil v té chvíli vůči Tonce nechuť, protože přijala jeho nabídku docela samozřejmě. Opět tu máme jeden úryvek, tentokrát z povídky Tonka od Musila. Rádi někoho potěšíme, pomůžeme mu s něčím, nebo mu něco koupíme, když vidíme, že se mu něco zalíbí, i nám to udělá radost, nečekáme protislužbu ani vděk, ale jak jsme rozčarováni když to dotyčný přijme jako samozřejmost a nestojíme mu ani za to, aby nám jedním slovem poděkoval. O polibku ani nemluvě. :D Vybavuje se mi podobná situace, když jsem před lety jedné dívce kupoval co jsem jí na očích viděl a všechny dárky brala podobně. Připadal jsem si jako bych si ji měl kupovat...

"Dojatě ji přitiskl k sobě a políbil co nejněžněji. Přitiskla se k němu a chvíli byli šťastni jako v počátcích svého manželství." Opět jeden krátký citát, i když tentokrát z povídky z knihy Exil a království od Camuse. Četl jsem ji před lety a včera jsem se k té knize opět vrátil. Ostatně poslední dobou čtu hodně a musím se přiznat, že současně několik knížek. Povídky od Musila, Literatura a politika od Hory, Vyhlídky demokracie od Whitmana... když mne začíná jedna z nich uspávat, tak si ji označím záložkou a pustím se do druhé. Vinu na mém čtení má jednak počasí, ale taky zejména to, že knihy z mé knihovny postupně redukuji a odnáším do antikvariátu, abych nebyl jednou pod nimi doslova pohřbenej. Kam se v bytě podívám, vidím jen knihy. A že si je znovu přečtu, dá se říct, že je to s nimi takové rozloučení. . . Je to smutné, že takto končí skoro každé manželství. Pokud se nerozvede, promění se ve zvyk soužití. Lidé si to sice bolestně uvědmují, ale není v jejich moci, cítit t...

Včera jsem se konečně vydal do velkoobchodu s kameny abych dokoupil zboží do Německa a udělal jsem dobře. Měli předvelikonoční prodejní den, takže vše zlevnili o 15% a nejen to. K pohoštění byly obložené chlebíčky, které miluji. A tak jsem se ani nestyděl a pořádně jsem se jimi nacpal. Jak všichni víte, byl první jarní den, počasí se konečně umoudřilo a dokonce svítilo sluníčko. . Tyhle dvě fotky jsou sice z pondělí, ale nevadí, hlavně že sníh už mizí. Pak jsem jel metrem domů a uvařil z posledních sušených hub bramboračku. Tu sním až dnes k obědu. A teď ještě k tomu názvu na konec, protože určitě chcete vědět proč zrovna Zeman mojí lásce nepřeje. Moje milá mi včera jen tak mezi řečí řekla, že mne kvůli tomu, že nemám rád Zemanaa a že ho tady kritizuji už tolik nemiluje. Co vy na to? :D .

"Je to až neuvěřitelné. Dříve lidé žili bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, vstávali a chodili spát jak se každému zlíbilo a koruna všeho, vedli bez jakékoli kontroly sexuální život. Kdo chtěl, kdy chtěl a kolik chtěl... naprosto nevědecky jako zvěř." Jde o citát z knihy MY od Jevgenije Zamjatina z roku 1920, tedy knihy o totalitním státu, která předcházela známějším dilům od Huxleye a Orwela. Právě jsem ji dočetl a mohu vám ji jen doporučit. Při tom čtení mne napadlo, že jsme od té totality, jak je v knize líčena, nebyli moc daleko. V padesátých letech svazáci (snad víte kdo to byl svazák) na schůzích řešili milostné vztahy svých kamarádů, zdali odpovídají socialistické morálce. Nejdřív měli milovat stranu, případně Stalina a Gotwalda a soudruha nebo soudružku jen pokud byli dostatečně uvědomělí. Kolektiv měl vždy přednost. V Rusku se zase pustili s celým svým fanatismem své spasitelné víry do racionálního spoutání všeho v jediný společný pracovní a výro...