Kreperat

Nový domov Do hor, na úpatí toho majestátního prsu, který byl už vyhaslou spící sopkou, jsem potom jezdil večer co večer jen kvůli západům slunce. Každou vteřinu tam nebe měnilo barvu, od bledě modré po sienu, ale i purpurová, růžová a fialová, zkrátka docela všechny barvy, na které se jen pomyslí. A k tomu ke všemu, jako návdavek, oslnivě oranžová oblaka. Ta celá hra barev, světel a paprsků zapadajícího slunce trvala jen několik minut, ale člověk měl dojem, že se zastavil čas, že zažívá pocit věčnosti. Nakonec i ta temně fialová zmizela a všechno kolem rázem zahalila hluboká tma. Potom byly vidět jen hvězdy, které v té výšce, v průzračném vzduchu, ostře zazářily jako jiskry. Jindy, za bílého dne, když jsem vyjel nahoru a potom kus cesty ještě výš, jsem se dostával až nad mraky. Prostíraly se pode mnou jako nedohledná zasněžená pláň, jako načechraná peřina, jako bílé zvlněné moře a pokud jsem pozvedl oči k obloze, spatřil jsem zase průzračné blankytné nebe a po něm se zvolna plovoucí b...

Jedná se o nedokončený román z roku 2006-7, který mi leží již několik let v "šuplíku". Je psaný v "ich formě", ale není autobigrafický, jak by se někomu mohlo zdát. Jsem zvyklý psát tímhle způsobem, který je mi připadá jako víc autentický. Přesto však, při pohledu na text, dnes zjišťuji, že některé skutečnosti v románu se mi opravdu staly. Že bych měl nadání můj osud předvídat? A to mne taky přimělo, ten nedokončený román zveřejnit... co jsem nenapsal, můj život dopsal sám. JEFFERS-HOUSE KONEČNÉ ZNĚNÍ Všechno už bylo jednou napsáno Knut Hamsun Na ostrově, který jsem čas od času navštěvoval, je jaro po celý rok. Ani mrazivá zima, ani vražedné vedro a jak jsem se od místních lidí dověděl, sklizeň tu mají několikrát do roka. Poprvé jsem ta místa navštívil ještě spolu se svou ženou. Na letišti jsme si najali malé auto, naložili zavazadla a vyjeli směrem k vesničce, kde jsme měli zamluvený nocleh. Když jsme se po několika minutách jízdy vyhoupli nad město, už se stmívalo...

.

... a je jich tu celý les. . Jak mne někteří znáte, rád se nechám živit matkou přírodou. .

. . Bylo tam jak vymeteno. A proč jsem tam tedy jel? Na nádraží pro čerstvé housky. .

Vy to nemůžete posoudit, ale řekla mi to Mara a že prý bych měl s tím něco udělat. Docela mne to od ní jako od ženy překvapilo, ale asi na tom něco bude, když je psycholožka. Nakonec každý dlouhodobý vztah člověka změní, spíše pokazí a přestane být sám sebou, když má třeba dominantního partnera. Je fakt, že jsem byl na moji ženu až moc milej a toleroval jsem ji deset let tu sektu (dokud jí nepropadla) k její škodě a nakonec i k mé. Říká se taky, že si ženy neváží hodným mužů. Známe to ze starých filmů, i když zase takovej otloukánek jsem nebyl, ale je fakt, že některé ženy přímo visí na darabácích a lumpech (i vyložených idiotech), až mi někdy přestane rozum stát, když se na to dívám. Každopádně jsem měl před pár dny při procházce s dcerou po lese rozhovor o mé bývalé a sama přiznala, že jsou ti dva (matka a syn) docela ztraceni a může je teď zachránit jen sama tzv.boží matka, když je (až ji už nebudou moci nic dát a nebudou jí nějak prospěšní) z toho jejího ašrámu vykopne. Tyhle dvě ž...

Mám tady teď talíře každý pes jiná ves, dostál jsem od mé ex jako výbavu jen ty které zůstaly ze servisů a nejdou do páru a tak jsem dal Mare, když sedla se mnou k večeři vybrat. Jeden byl s kytičkami, druhý se zlatou obroučkou, třetí celý barevný a čtvrtý čistě bílý. Co myslíte, že si vybrala? Bez rozmýšlení sáhla po tom bílém, který je taky můj oblíbený, ale projednou jsem jí ho i dal. Takovej jsem dobrák. Takže to bylo jen na úvod k fotkám. Ve wattenscheidském parku mají taky bílé holoubky, na které se rád dívám. Tenhle je trošku poklovanej. Že by od samičky? Mimochodem, dcera mi k narozeninám přála hodnější novou ženu. Není to od ní hezké? Asi je budu vybírat podle talířů, co říkáte? .