Kreperat

Cesty Kdysi mne noc co noc pronásledoval jeden sen, do nejmenších podrobností stejný a i později se občas vracel. Nemohl jsem se ze svého bytu a pak domu dostat jinak ven, než přes půdu... potom vikýřem na střechu a po střeše do sousedního dvora, kam jsem přes nějaké římsy seskočil, odtud po plechovém přístřešku, mohla to být garáž, pracně a s velkými obtížemi na vysokou z pálených cihel neomítnutou zeď, z ní někomu do zahrádky, pak jeho opuštěným domem a dál přes ještě několik zahradních domků a zahrad. To všechno za štěkotu psů celého okolí a nakonec přes poslední plot na pokraj vzrostlého pole, které jsem k vzdálené cestě musel přeběhnout. Protože to bylo každou noc, cestu jsem už znal zpaměti a pěšina přes pole už byla mnou z předešlé útěku prošlapaná. Proč tenhle hloupý sen vykládám? Jen proto, že podobné putování tady mám, když se vypravím do města. Mohl bych zvolit směr po pobřeží, ale tam pořádná cesta nevede, takže bych se musel kolem útesů probrouzdat mořem. Navíc do města to...

Dnes ráno jsem byl u zubaře, tak jsem si ho vyfotil na památku. Bylo s ním veselo. Jak někteří víte, fotím všechno. .

Člověk neustále žehrá na svůj osud, je to jeho zvyklost, protože neumí v sobě objevit svůj střed. A přece je to tak snadné! Vnitřně prohlédnout a všechno se samo složí do sebe jako stavebnice. Dům z betonu a cihel, s dvorkem a zahradou, ve kterém se narodil a kde prožil své celé dětství , mohl být i živoucí bytostí, protože do značné míry formoval jeho charakter, jeho dětskou duši. Už jako dítě dům miloval. Měl rád i vzrostlé mohutné kaštany na západní straně směrem do ulice, miloval dokonce i malou rezavou skřípavou pumu pod nimi, kde tekla dobrá chladná voda, které se rád napil, když se uřícený vracel domů z vyjížděk na kole. Domu se podobal už i tím, že se stejně jak on stranil kolektivu, že vyhledával samotu. Být sám mu nedělalo nejmenší problém. Natáhnout se jak široký tak dlouhý za městem do trávy a snít! Kolem voní louka a na obloze putují, jeden po druhém, jako velké stádo, bílé načechrané beránky. Svět sám pro sebe a beze slov. Jen co tu bylo, co je a co bude, co plyne a nechá...

Jen si vybrat tu správnou cestu... .

Hommondy jsou ztopořený penis, se kterým se žena ráda mazlí... pomalý, klouzavý pohyb, když se žena snaží udělat muži dobře, ale nesmí použít pusu, nýbrž ho dovést k vyvrcholení rukou... Dnes tu prší, jsem doma a jen tak lenoším a prolistovávám stará čísla Reflexu než je vyhodím. Tohle jsem našel v čísle 38 z roku 2009 a nenapsal to nikdo jiný než dcera faráře, zpěvačka Tori Amoc, kterou mám rád a vlastním i od ní pár CD. Jsou i takové ženy, který na "to" myslí a nejen před spaním, nýbrž po celý den. Asi si hned pomyslíte, viď Jarko, že ty ženy jsou ty pravé pro mne. Ale nejsou. Každopádně je nezatracuji, protože milování je boží dar, přestože církve, které ho zastupují, mají názory často opačné. Tyhle ženy, nejen že "to" mají rády, dokáží si i o "to" říct, nestydí se za to a dokonce i za "to" muži poděkují. Měly bychom je blořečit... jsou to naši (nejen strážní) andělé. :D Mohl bych dát k článku fotku nějaké mé kamarádky, nebo přítelkyně, ale ra...

. . Samozřejmě jsem to ochutnal, má to pecku a je to sladké. Nezapomeňte se podívat na předešlý článek, nový díl... a komentovat. :D .

Před lety jsem tu čirou náhodou objevil zcela opuštěný záliv. To jsem tu byl ještě se ženou a chodili jsme tam každé odpoledne. Ta křivolaká, strmá a téměř zarostlá kamenitá cestička, která k němu vedla, byla sice takřka neschůdná, v období dešťů se dokonce změnila v divoký potok, ale za tu námahu nám to stálo. Chodili jsme tam meditovat, anebo jen v tichém spočinutí mysli poslouchat moře, těšit se pohledem na krajkoví vln, které narážely na skalnatý útes. Jednoho dne jsme odněkud z dálky zaslechli hlasy a když jsme vzhlédli k obzoru, zahlédli jsme jak se podél břehu k nám blíží loď obsypaná jako včelí roj výletníky. Když byla k nám na dosah, zvedli jsme se, abychom těm lidem zamávali. A tu se stalo něco tak neobyčejného, co nám doslova vyrazilo dech. Pozdrav, který nám opětovala ta dobrá stovka šťastných a veselých lidí. Pozitivní zářivá energie, jako by nás zasáhl z čistého nebe ohnivý blesk. Ještě dnes tu sílu cítím a dalo by se říct, normální věc, že se lidé v takových případech zd...