Kreperat

. . Moje láska dobře ví, že bílá je mi nejmilejší. .

. . . Praha je večer rozhodně živější. Když se řekne večerní Praha, napadnou mne noviny Večerní Praha, škoda že nejsou. Ten kolorit s voláním kamelotů mne na Václaváku chybí. .

. . . Oddělili je a zakryli jim oči, ale jejich touha je silnější. .

Ta deprese, beznaděj, najednou ze mne vyprchala jako pára z hrnce a ta samota, nad kterou jsem před chvílí hořekoval, je vlastně to, na co jsem se tady těšil... být se sebou sám. Sám jsem byl vlastně vždycky, už jako dítě jsem byl sám, sám se svými problémy, se kterými jsem se styděl svěřit. Sám jsem byl nakonec i ve své rodině, ve své druhé rodině, kterou jsem nakonec na celé čáře prohrál. Na samotu jsem si vlastně zvykal už tam. Ale teď je to poprvé dobrovolně. Včera jsem na pláži pozoroval jednu ženu, která učila svoji malou fenu chodit na vodítku. Když jí nasadila obojek a chtěla aby šla za ní, zůstalo to mrně sedět na místě. Nehnulo se ani po domluvách, ani když ji táhla, že šoupala zadkem po písku. Obojek jí tedy sundala a popošla pár kroků. A fenka se za ní rozběhla. A tohle se opakovalo, dokud to ta panička nevzdala. Ten pes se jí očividně vysmíval. Jedna moje známá měla psa, který byl zase učiněný loudal. Na vodítku chodit nechtěl a když s ním šla do města, musela každou chvíl...

Moje dcera je přírodní člověk jako já. Sice nepodniká spanilé jízdy do přírody a nakouká co by kde stravitelného našla, ta hladovému člověku, kromě zimy, vždy něco poskytne, ale aspoň to nakupuje přímo od zemědělců, čerstvé a několikrát do týdne. Byl jsem tam s ní několkrát nakupovat a docela mne překvapily ty ceny. Třeba rajčata, které člověk v normálních obchodech dostane už za 65 centů, tam mají za 2,80 jako nabídku. To se týká i ostatního ovoce a zeleniny a dokonce i banánů a pomerančů, které v Německu nerostou. Všechno aspoň třikrát dražší. I jiné potraviny, jako třeba špagety. Dceři jsem se to ani neodvážil rozmlouvat, protože jsou to její peníze a její zdraví, když všemu, co je bio, věří. K večeři jsme měli odtumtud mimo jiného rajčata a byla z nich přímo nadšená, přesto že jsem u nich neviděl žádný rozdíl. Na tom statku jsem jejich záhony ostatně neviděl a mohly být klidně ze skleníků v Holandku. :D A k tomu minimalismu? U dcery se skutečně jí střídmě, jen malé porce a množství...

To jsem já. Jeden byt v Praze, druhý v Bochumi, ale v žádném se necítím tak docela jako doma. Možná v Praze trochu víc, ale chybí mi v něm žena, která by mne tam vždycky vítala ve dveřích... buď s polibkem, nebo s válečkem na nudle v ruce. :D Už jsem tu dlouho neměl Klárku a tuhle fotku jste ještě neviděli. .

Jeho otce po celý život pronásledoval sen, který byl současně i někdejší tragickou skutečností. Jeho sestřička náhle zemřela, jak to u kojenců někdy bývá, ráno ji našli mrtvou. Na druhý den, když ji její maminka připravovala do rakve, shledala, že má ještě "teploučké tělíčko, zpocená záda". Zavolali doktora, ale ten konstatoval smrt s vysvětlením, že je teplá ještě od peřin ve kterých ležela. Po několika letech, když na španělskou chřipku zemřel její otec a vzápětí matka, otevřeli hrob a současně i dětskou rakev. S hrůzou spatřili kostřičku dítěte jak leží na boku a cucá si palec. Zemřela tedy dvakrát. Bylo jen štěstí v neštěstí, že se té druhé smrti její maminka nedožila. Ta tíseň, melancholie, ani nevím jak bych ji měl nazvat, se mne drží už dva dny jako pijavice. Samota, pokud jí člověk odvykne a pak ji zvolí, si ho dokáže pořádně podat. Mluvit sám se sebou, ptát se sám sebe, "kam jsem to dal," a sobě si odpovídat, "asi to bude tam a tam." Nemít nikoho ...