Kreperat

Aby nedošlo k mýlce, po Šárkách nešlapu, ani se po nich neprocházím, nýbrž se jedná o přírodní rezervaci na okraji Prahy. Sousedí s ní i Tichá Šárka a Horní a Dolní Šárka. Už jsem tam byl dokonce i s živou Šárkou, ale i s Viktorkou a Aničkou... a včera byla tedy na řadě Maruška. Ta Prahu zatím moc nezná a tak ji často provázím místy kam turisté normálně tolik nechodí. Praha není jen Karlův most a Hradčany. Stačí si jen sednout na tramvaj č. 20 a jste uprostřed divoké přírody. Jelikož bylo včera pondělí, bylo tam prázdno bez lidí, jen klid a ticho... a někdy i ohlušující, když nám na těch kopcích čas od času zavanul mrazivý větřík do uší. To jsem si to TT krásně zdůvodnil, co říkáte. Každopádně tam bylo fajn a báječná relaxace. . . Ta Divoká Šárka, podle které se ten kraj jmenuje byla opravdu divoká, i když dlouho nepršelo. . . V dálce vidíte Hvězdu. . . Pár lidí jsme tam přeci jen potkali. . . . . . Předpokládám, že je to rozkvetlý vřes. Každopádně byla Maruškla z přírody tam nadšená a...

Tento víkend byl jako zrozený k procházkám, takže i já jsem vylezl z postele i když se stále necítím docela dobře a doufám, že i vy jste si vyšli. Dal jsem si rande s Maruškou na Malostranské, že si vyjdeme nahoru na Hrad. Na Kačerově jsem nastoupil do metra a jen jak jsem dosedl, fakt si nevymýšlím, přisedla si ke mne blondýnka a hned se dala se mnou do hovoru. "To je dnes krásně", řekla. Za tu dobu šesti stanic mi stačila říct, že je prodavačka, že si včera koupila nové sandále (a hned mi je ukázala) a že má problémy s nohami od toho stání. V Německu je to lepší, jak jí prý říkala kolegyně, která tam pracuje, protože tam mají povinné přestávky. Napovídala toho moc a byl jsem rád že už jsme na Muzeu. "Vyrážíte na procházku?" ještě stačila říct, "tak ráda bych taky, ale nemám s kým", ale to už jsem se zvedal. Ta chudák holka se opravdu snažila... ale pokud má bolavé nohy, stejně by nám nastačila a jak bych vysvětlil Marušce, kdych dorazil s ní. No řekněte....

Už jsem zde Marušku několikrát chválil jak o mne pečuje. A ještě s větším úsilím, když jsem onemocněl. Jistě mi dáte za pravdu, že si to ani nezasloužím. Buď přijede ke mně mi uvařit, nebo včera, když se mi ulevilo, přichystala oběd u sebe doma. Co to bylo, vidíte dole na fotce, smažený sýr s bramborem. Při jídle jsem se zminil, že by to chtělo spláchnout pivem... a hned se zvedla, že pro něj poběží do obchodu. Ale to jsem odmítl... takovej neotesanec zase nejsem. Maruška si to dala taky, ale jak jste si jistě všimli, drží dietu a jí jako konipásek. Když jsem přišel, malej ještě spal. Uvařila mu zeleninovou polévku s nudlemi a když se probudil, tak ho nakrmila. Ten kluk je pěknej bordelář. Je v tom věku, že všechny hračky rozháže po pokoji a pak je teprve spokojenej. Z jeho dosahu se musí i všechno uklízet ze stolu. Co je na stole, láká ho pochopitelně nejvíc a tak taky všechno letí na zem. "Takhle si hezky vyhraje," řekla Maruška, "a máme klid". Klid bychom mohli m...

... i když jsou lidé, kteří mají tolik "hoven" ve slovníku (stojí to za hovno, neser mne, neposer se, hovno víš...) že člověk jen žasne v jakých obratech tohle slovo se může použít. Ale já tu nechci rozebírat to hovno ve slovních spojeních, nýbrž to jeho aroma, které se dokáže tak rychle vzduchem rozšířit, že dokáže během pár vteřin zamořit celé okolí. Možná to nevíte, nebo nejspíš víte, ale nezabýváte se tím, že mnoho záleží na tom co jíte... a podle toho to taky s tou vůní (neboli pachem) tak bude. Asi vás nepotěším, snad jste to na sobě i poznali, že nejvíc páchnou hovna od žroutů masa. Například kravské lejno tolik nesmrdí jako třeba od koček nebo od psa. V mnoha duchovních knihách, které jsem četl, se dokonce píše, že u mystiků a gurů, samozřejmě vegů (kteří jedí jen zeleninu a ovoce) hovna nejenže nesmrdí, ale dokonce božsky voní, že lidé v jejich blízkosti mohou i dosáhnou samádhí, neboli extáze, vytržení. Jejich mysl i vědomí se uvolní z našeho světa a vnoří se do cen...

Okřídlený koník... byl vystavený den nebo několik dní dole na Václaváku. Pro děti i dospělé vítaná atrakce. .

... tak toho někdy i lituje. Já vlastně ani nemám čeho litovat, jak se v závěru přesvědčíte. Je to trochu téma naruby, ale přimělo mne k tomu, abych se rozpomenul, co se mi včera večer stalo, když jsem se vracel od Marušky. Vlastně nic zvláštního. Jel jsem metrem a na smíchovském nádraží jsem přesedl do autobusu 169. Autobus jsem dobíhal a jediné volné místo bylo naproti jedné ženě kolem čtyřiceti let. A co udělá chlap jako já když má proti sobě ženu... prohlídne si ji. Seděla jako sfinga, hleděla upřeně do před sebe skrze mne do neznáma a připadala mi, že je na celý svět tak nějak nasraná. Stažené rty, oči přivřené, kolena těsně k sobě (kostkovanou sukni těsně nad kolena), zahleděná do sebe."Byla bys docela hezká ženská," říkal jsem si, "jen kdyby ses trochu usmála, nebo aspoň tak nějak pozivně naladila." Ale nic mi stejně nebránilo, takový už jsem já, abych si ji víc neprohlížel dál. Šedá bundička, na klině kabelku a taška s nějakým malým nákupem. A na prstech žád...

. . Divil jsem se té matce, že ho ještě ukazála své holčičce... ta chudinka se rozplakala. .