Kreperat

Mám se Suzanne mega fotek, ale tuhle považuji za nejpovedenější a tak vám ji ukáži samotnou ať se líp pokocháte. .

V neděli jsem kráčel po gelsenkirchenské ulici, cítil se bez žen jak bez duše.... a pak najednou stačil pohled do výkladu prázdného obchůdku a všechno bylo najednou jinak. Nestála tam sice Alenka, ale Zuzanka, správně Suzanne, vytvářela tam svůj svět a bez rozpaků mne do něj vpustila Je Holanďanka, je tu jen na měsíc a připravuje tam v rámci studia výstavu svých výtvarných artefaktů. Hned jsme si, jak se říká, padli si do oka a ještě to její jméno Zuzanka, které mi je vůbec osudné. Při tom jménu se mi okamžitě vybaví taková odrhovačka z dětských let, kterou jsme si s kamarádem rádi prozpěvovali, protože docela sedla na naši splužačku. Chcete ji slyšet a jestli ne, stejně vám ji řeknu. "Zuzi Zuzi, ty máš hezký bluzy a co je je v tý bluzičce nepatří jen Zuzičce, patří taky mně." Dokonce jsem to Suzanne zarecitoval, hned přeložil a líbílo se jí to. Nejvíc je krásná z profilu, ale i když nejsem fetišista, okouzlily mne její bosé nohy a tak vám je taky ukáži. . . . Tady mi píše te...

Nedávno bylo v německých novinách, že ještě 7 milionů Němců neumí psát, natož počítat a přesvědčil jsem se to i na jedné cikánce, která s deseti vyžebranými centy si šla odvážně koupit obloženou housku za 4 eura. Já tedy v pěti počítat uměl, dovedl jsem si třeba spočítat jak obelstít své rodiče. Jak se říká. byl jsem jako každé dítě všemi mastmi mazanej, ale třeba jsem si neuměl zavázt tkaničk u bot. Možná ten klučina psát umí, ale ty ženy sotva. Ten muž v tomhle stavu asi taky nenapočítá do pěti. Ten to má zase spočítané. Takže mějte hezký den. .

... bohužel neuvidíte, protože ta fotka visí na stěně v mém pražském bytě. Jinak bych tu fotku o velkém formátu snad ani na stěnu nedal, ale visela v ložnici mých rodičů a když zemřeli a likvidoval jsem jejich byt, bylo mi líto ji vyhodit. Mohu jí vám ale aspoň trochu popsat. Stojím tam v krátkých kalhotech a bylo vidět už tehdy, že mám hezké nohy, jsem blond a mám krásné lokny jako holčička. Jsem prostě k zulíbání. Tak si mne aspoň představte. Abych vám aspoň něco ukázal, tady by mohla být fotka mého rodného domu, ale už po něm slehla zem a zbyla po něm jen louka. Měl jsem i krásný výhled do zahrady souseda zahradníka, kde jsem prožil v podstatě celé dětství. Pomáhal jsem mu sbírat jahody (i do pusy) zalévat záplavy květin a chodily tam ze sousedství i ostatní děti. Zahradník byl bývalý skaut a tak nás tam trpěl. Bohužel i ten čínský paviulon vzal za své. Jak je vidět, nic není věčné, jen nevím, kam jednou umístí tu moji pamětní desku. .

Včera jsme na kole zajel do vedlejšího Gelsenkirchenu (tamní knihovna je blíže než bochumská) abych se podíval po nějaké knize od Janet Frame, o které jsem tu nedávno viděl film a při zpáteční cestě jsem se zastavil v kostele sv. Augustina, který je hodně podobný tomu dotmundskému, o kterém jsem tu taky nedávno psal. A tam mne v pravém slova smyslu něco osvítilo, i když si nedovoluji říct, že to byl duch svatý. Vzpomněl jsem si tam na skutečně zajímavou epizodu z mého života, kterou jsem si sice už nepamatoval, ale občas jsem o tom slyšel vyprávět své rodiče, kteří to dávali k dobrému, když byla nějaká sešlost a vzpomínali na mé dětství. . . . Nevím jestli mi byly tři roky, nebo čtyři, nebo pět, ale ztratil jsem se a rodiče mne po celém městě bezvýsledně hledali. Nakonec až k večeru mne v kostele našel farář, když to tam chtěl zavřít. Měl jsem křesťanskou výchovu a ve svém podvědomí, jak mi bylo vštěpováno, jsem si prostě sedl do kostela a počkal až mne někdo najde, protože tam je Bůh,...

... ale ještě víc pohřby. Byl jsem tak trochu morbidní dítě. Když zemřela po automobilové nehodě moje milovaná sestřenice, bylo jí necelých osmnáct a ráda si se mnou hrála na písku, byl jsem snad poprvé na pohřbu. Nesli bílou rakev v které ležela bez bot a snad nikdy nezapomenu na její bledou tvář. Odnesl jsem si toho dne odtud přímo mánii nejen na pohřby, ale i na bílou barvu a když jsem trochu povyrostl, musel jsem na každém pohřbu nějakého díte být. Ta bílá barve se vleče celým mým životem... mám bílý nábytek, nejraději v létě chodím v bílém a poznáte mne i podle bílých sportovních bot... jiné nemohu na nohu prostě vzít. Vidím, že jsem se moc rozpovídal a vy čekáte na svatbu... takže tady jednu opět máte. Tuhle svatbu jsem zahlédl ve Vojanových sadech, když jsem se tam procházel s Miluškou, tou výtvarnicí. Tak jsem nelenil a vzal hned foťák. Miluška měla pro moje focení i pochopení a počkala. Miluška byla komunikativní. Znali jsme se jen pár minut a dovolila mi abych ji objal pase, ...

. . Vybírala s malým bratrem dárek pro babičku. Vlastně ani prodávat nutně nemusím, mám jiné příjmy, abych měl kde spát, co jíst a nezemřel hlady, ale miluji kontakt s lidmi, poznávat je, pohovořit s nimi a ty peníze od nich, pokud si něco koupí, je jen něco navíc, aby to mělo nějaký smysl. Vlastně i proto zůstávám aspoň přes to léto v Německu, protože o prodávání v Praze nemám zájem ani chuť. Tam jen lenoším a užívám si života. To je právě jedna s věcí, pro které se nemohu pořádně rozhodnout, kde bych měl natrvalo zakotvit. Už jsem si nějak na ten rozdvojený způsob života zvykl a někdy mám i pocit, jako bych ty životy měl dva. .