Kreperat

Měl jsem v úmyslu si vyjít sám na procházku a najednou jsem se ocitl v cizí posteli. Ale abych to vzal popořádku. Šel jsem se podívat jako vždy nejdřív na náplavku a tam proti mne vyšla hezká nevěsta. Úpně zářila a není divu. Nejspíš nejkrásnější den jejího života. Pak jsem zašel do Vojanových sadů, fotil tuhle holičku jak trhá sedmokrásky a dal se i do hovoru s neznámou ženou. S tou neznámou ženou, Julii, jsme se pak dívali z Karlova mostu na další svatbu. A najednou jsem se pak ocitl z čistajasna na verandě neznámého bytu. Takové překvapení. A po pár minutách s Julii na gauči. Upekla pak zapečené brambory s brokolicí a k tomu španělské červené. Její kocour nám při stolování taky dělal společnost. A pak jsem se ocitl, ani nevím jak, v její posteli. Ta byla pak jako po boji, ale tu vám neukáži. A ráno pak nám při snídani opět dělal společnost její kocour. A pak se uvelebil vedle mne na polštáři. Jestli se mi na tento den jednou vzpomínky vytratí, to nevím, ale každopádně jsem se sám ně...

On to vlastně nebyl celý den, jen odpoledne, protože pracovala do dvou, ale zato to byla i noc. Sešli jsme se jako minule na metru Malostranská a první cesta nás opět vedla k Vltavě na náplavku. Byly tam tyhle víly, které spíš vypadaly jako tanečnice z baru.... ... ale Marcelka už ví, jak rád fotím a hlavně ženy, tak mi to i dovolila. Pak jsme si šli sednout do Vojanových sadů, ty nemohu vynechat. Bohužel asi po hodině začalo pršet a tak jsme jeli ke mně. Marcelka miluje taky kameny. Večer jsme si řekli, že by nebyla špatná procházka noční Prahou. Je až neuvěřitelné kolik bylo v ulicích lidí. Snad ještě víc lidí než v pravé poledne. Bohužel po chvilce, jen ten muzikant dohrál, začalo znovu pršet. Ale to nevadilo, šli jsme bez deštníku, Marcelka miluje déšť. Je prý dobrý na pleť. U muzea jsme sedli na metro a jeli ke mně domů. Přijeli jsem sice celí promočení, ale co na tom, stejně jsme hned vlezli do sprchy. Ale víte co je zajímavé? To je už třetí Marcelka, kterou za ty tři roky, co js...

Včera jsem si dal opravdu pauzu, nebo aspoň jsem měl to předsevzetí. Když Maruška odjela do práce, ještě jsem trochu pospával, ale pak mi to nedalo a vydal se do města za Jitkou Pochopitelně stejnou cestou od Wilsonova náměstí na devítku tramvaje. U toho muže jsem přemýšlel jestli opravdu žije. Vůbec se pohnul. Nejspíš takto usnul a raději jsem to nezkoušel. Totiž před před pár lety, když jsem šel s Lenkou parkem, seděl tam na lavičce podobně zkroucený muž. Lenka si nedala vymluvit a řekla, byla zdravotníé sestra, že bychom s ním měli zatřást jestli třeba neomdlel a nepotřebuje pomoc a taky tak hned učinila. Ten muž byl ožralej a ještě nám sprostě vynadal. Myslím, že už Lenka nebude s nikým na lavičce třást. A já asi taky ne. U Jitky jsem dostal kafe a pak se šel projít po Žižkově, protože tam ani moc často nechodím. Docela neobvyklý název. . . Žižkov mí svoji atmosféru, ale už to není tak docela to, jaké to tam bylo. Ale to je tak s celou Prahou. Každopádně je tam pořád plno hospod. ....

Sluníčko se opět ukázalo, pochmurné počasí vzalo za své a tak jsem si při pohledu z okna pomyslel, že celý den se vyvede a všechno bude opět podle mých představ a na tom správném místě. A taky že bylo. Rodinka dole pod oknem si tam jako obvykle hrála na písku, maminka se snažila o bábovku a tatínek se díval. Oholil jsem se, osprchoval a vyrazil do města. V metru proti mne seděl postarší muž a četl knihu, nejspíš si ji právě koupil, protože ji četl na první straně, Nespěchej do rakve. Kdo si takou koupí, pomyslel jsem si a s jakými myšlenkami ji asi někdo psal. Ten muž vypadal opravdu docela sešle a možná měl ty dny opravdu už spočítané. A vedle něho jako protiklad hezká mladá rusovláska. Ta se mnou od domova jela i v autobuse, pak nastoupila i do stejného vozu metra... ... a nakonec vystoupila i ve stejné stanici jako já na Wilsonově nádraží. A šla i s stejnou cestou na tramvaj, tak mi nezbylo nic jiného než jít za ní. Měla docela rázný krok a krásné vlasy... náramně se jí při chůzi vl...