Kreperat

Fotil jsem Týnský chrám přes kaluž a tyhle holky se nade mnou zastavily co prej dělám (pošklebovaly se mi že si nabírám vodu foťákem) a tak jsem se s nimi dal do hovoru. Řekly mi, že jsou ze Šumperku a že si prostě vyrazily do Prahy a jestli jim udělám fotku na památku. Bohužel jsme pak zamluvili kam ji mám poslat a snad se tu třeba i najdou. Takhle vlastně se často s mnohými lidmi seznamuji... při focení na ulici. Někdy i lidi i oslovím, jestli si je mohu vyfotit, když jsou něčím zajímaví (jako třeba ta těhotná Španělka, která tu nedávno byla) a oni jsou obvykle pro. Takže abych zase moc nepovídal, tady jsou ty fotky. . . . Tahle je úmyslně otočená. To jsou ony, jak se ke mně ženou. Ještě vám ukáži pár nočních. Pak jsem se zastavil u Pavly, která prodává na Karlově mostě. . . . Hara Krišna na Václaváku. Hezkou neděli. .

Teď v zimních měsících mi to nedá, abych téměř každý večer až do noci nebloudil po Praze a nefotil... jen z ruky a bez blesku. Aspoň pro mne to má velký půvab, vzláště když courám s M...a vzájemně se zahříváme. . . . Třeba taková noční Vltava, ta mne nikdy neomrzí. . I na Staroměstském náměstí najdu pokaždé nějaký námět a fotím ještě a ještě jednou. A až v pražských uličkách napadne sníh, romantika pur. .

Na Karloivě mostě neroste jen rozmarýna, jak se zpívá, ale někdy i těhotenské bříško. Nakonec jak každý Pražák ví, Karlův most má dobrou energii a proto se tu lidé tak rádi líbají a jednou jsem tu i viděl (a fotkou dokumentoval) jak muž v kleče žádá svoji milou o sňatek. Třeba i to dítě se tu jednou počne... ale o tom, pokud vím, nejsou žádné prameny. Každopádně navečer jsem tu potkal mladou Španělku ( i se svým mužem), která tu vyšpulila bříško a nechala od lidí na něj psát a současně rozhodovat, jaké z těch třech jmen by měla dát dítěti. Tak to se už asi nedozvíme, které z těch jmen bude pro to miminko šťastné, nicméně tohle se moji přítelkyni (nevím jak vám) moc nelíbilo. A jestli se to líbilo a bude líbit tomu dítěti, to asi řekne až se narodí a dostane rozum. . . . Tahle žena asi bude taky taková Anička (v předchozím článku) nebo prostě jen poblázněná z laktózy. .

Včera jsem tu měl návštěvu Aničky, holky s krásnými důlky ve tvářích a protože je povoláním kuchařka, napadlo mne poprosit ji, zda-li by mi neuvařila knedlíky... a byla pro. Na rozdíl ode mne a od M. dělá je z hrubé mouky, tu dávám do bramborových knedlíků a tak jsem byl docela zvědavý jak se jí povedou. A byl jsem skutečně krásně překvapený. To zelí jsem dělal já a trochu se i přičmoudlo, přetože jsem se mu moc nevěnoval. To červené víno se k tomu nehodilo, ale nic jiného kromě vody jsem doma neměl. Anička to nemá zrovna v životě snadné. Trpí maniodepresivními stavy, podle jejích slov jako herec Kopecký a bez tabletek to u ní nejde. Při jejím mladém věku je už v invalidním důchodu. Nedávno se taky pár týdnů léčila v Bohnicích, kdy to zase na ni padlo. Jak víte, tak jsem tam byl před několika dny, i když jen na procházce. Kromě těch depresí má Anička ještě jinou "vadu" a tu mi raději řekla hned, abych se třeba nezalekl, když na mne vyjede. Abych upřesnil to "vyjede"...

Dnes jsem byl celý den s M. a tak jsem toho moc nenafotil. takže vám mohu jen ukázat co jsem pro ni uvařil k obědu. Nastavovanou kaši ještě nejedla (normální bramborová kaše s kroupami, česnekem a majoránkou), protože ji její mamina nikdy navařila (zato moje ano) a byla na ni zvědavá. Moc jí chutnala. Jestli tu vidíte, že je tam kromě cibulky i špek, ten si k tomu koupila, protože nejen že nejím maso, ale ani ho chci kupovat (i tím se člověk podílí na zabíjení zvířat), ale protože jsem vůči jedlíkům tolerantí, vyjímečně to, když to někdo už koupí, i sním. Ale vrátím se ještě k pondělku. Ten průvod na Hrad byl mirumilovný, neobešel se bez nějakého násilí, ba naopak lidé si to v pohodě užívali a byli veselí, zatímco těch pár zemanů, převážně starší lidé, podle toho co jsem slyšel, byli dost ve svých slovních výpadech agresivní. Doslova žádali, aby je policie obestavěla a chránila prý před tím davem... a ti pak prošli kolem nich jen se smíchem a ukázali jim jen ty červené karty. Mohu vám ...

Včera jsem hodně vymrzl, ale stálo za to. Nejdřív jsem zašel na Národní třídu kde se sešli odpůrci Zemana, ty červené karty, pak jsem ještě přes poledne stačil zajít na den otevřených dveří na ministerstvo dopravy, budova kde sídlilo ÚV KSČ a od dvou hodin protestní průvod na Hrad. Zeman si tam zorganizoval ty zelené karty, ale dopadl žalostně, pár placených lidí na Klárově a na Hradčanském náměstí a dokonce zpívali Kryla... ten by se v hrobu obracel. Dnes vám ukáži jen pár fotek z Národní, protože tu mám M. . . V 11:10 zvedli lidé ty karty. Červenou v ulicích jsem neměl nikdy moc rád, ale byl to tentokrát krásný pohled. . . Ten Alebertov s vajíčky jsem už neviděl, ale taky človek nemusí všechno vidět. .

Před těmi pětadvaceti lety jsem seděl v Německu u televize a jen litoval, že u toho nemohu být... a tak aspoň dnes se za chvíli vypravím na Václavák a na Národní třídu, abych si aspoň to výročí vychutnal, ty lidi v ulicích. Do té emigrace jsem šel hodně nerad. Opouštěl jsem milovanou Prahu (opravdu jsem trpěl, že se jí musím vzdát a že ji hned tak neuvidím) a samozřejmě taky své kamarády a kamarádky (i tehdy jsem je měl, třeba takovou Alenku, proč bych to nepřiznal) a to jen proto, že moje žena chtěla do Německa za otcem a já bych přišel o děti a ty bych už taky sotva někdy viděl. A nejen to... hodně mne ničila představa, že jednou budou umět jen německy (aspoň v tom smyslu, že i kdybych na ně mluvil česky, nikdy už tu krásnou češtinu do sebe nevstřebají) a to se nakonec taky stalo. Bylo to hodně těžké rozhodnutí, ale když už jsem tam v té emigraci jednou byl, snažil jsem se tam najít nový domov a na Prahu moc nemyslet. Nakonec ten konec té totality přišel dřív, než se dalo čekat a už ...