Kreperat

Právě když jsem vystupoval před pracovištěm M. z autobusu začalo pršet a zdálo se, že jen tak nepřestane. Obvykle bychom si zase vyšli na procházku kolem hostivařské přehrady, ale tentokrát to na ni nevypadalo, takže jsem se těšil, že zajedeme ke mně a hned si vlezeme do postele. No není to za takového počasí nejlepší řešení, jak strávit odpoledne? Ovšem to by nebyla M. že by si procházku nechala ujít. Chtěla vidět strom na Staromáku za světla a déšť příámo miluje, o čemž mne mnohokrát přesvědčila. Zajeli jsme tedy nejdříve metrem na Malostranskou, pak nakoukli do Vojanových sadů, to jsme si zase já nedokázal odpustit a přes Karlovův most na Staroměstské náměstí. Vlastně i já mám déšť moc rád a kupodivu je často spojený s krásnými zážitky... Ten déšť mne i v minulosti spojil s jednou milovanou ženou a pokud si to tady přečte, bude vědět, že na ni stále myslím. Později jsme se zrovna o tom s M. bavili. Otázala se mne jestli vím, čím se ženy někdy zaměstnávají, když mají chlapa, který je...

Ještě jsem ho nesnědl, protože se na ně rád dívám. . . . . A když se mi něco líbí, tak to fotím pořád dokola. A žena to tentokrát není. .

Dobře jsme se s M. prospali, naasnídali se a jeli nakoupit. Bohužel jí někdo v autobusu ukradl peněženku i s papíry a mobilem a tak jsme hned měli po pohodě. Jela tedy domů všechno zablokovat. Doma jí navíc prudil manžel, takže mi teď v druhém mobilu, který má, pláče. Zkouším na ten její ztracený mobil pořád volat, ale nikdo se neozývá. Asi ho zahodil někam do křoví, vzal si ty prachy a bankovní kartu a šel si sám za její peníze nakoupit. Už si sice kartu zablokovala, ale jestli jí tam něco mezi tím ubylo, zjistí až zítra. Včera jsme spolu byli na Staromáku na rozcěcování stromku a nikdo jí v té tlačenici nic neukradl. . . . To je prostě smůla. Tak krásně jsme si dnešní večer plánovali a tak jdu aspoň na věnec zapálit svíčku. Takže aspoň vám přeji hezký sváteční večer. .

Trochu ožehavé téma, takže ani nevím jak začít. Každopádně vás milé blogerky do své postele nezvu a ani by se vám v ní nelíbilo. Jelikož mám v Praze malý byt (v Německu je podstatně větší) postele jsou jen křesla, která si mohu rozložit. A ta mám v podstatě rozložená stále, protože jsem jednak línej je skládat a rozkládat a navíc už od dětství na nich dělám cokoli... čtu, kreslím a někdy taky spím. Jako názornou ilustraci vám mohu ukázat M., když jsem ji vyfotil, jak si na mé postele četla Reflex a věru byl na ni, aspoň pro mne, i krásný pohled. To však neznamená, že se M. moje postel líbí, ba naopak. Pokud u mne přespí, ráno mi nadává, jak je z ní celá rozlámaná a kdy prý si opatřím normální bytelnou postel. Tohle však ani moc rychle neřeším, protože si myslím, že na posteli, jaká je, zase tak docela nezáleží. Jisté věci, jistě vás napadá jak to myslím, se dají přece dělat i jinde, než na posteli a je to pak navíc i mnohem zajímavější. K tomu mne napadá jedna malá epizoda s mým někdej...

Nevím jestli znáte ten skupinový obraz od Rembrandta, ale prostě mi to při pohledu na ně napadlo. Taky mi tam pózoval racek. Zastavili jsme se u Pavly, chudinka se tam třásla zimou. Ve Vojanových sadech se fotilo. . . . Ten buk, doufám že je to buk, je tam opravdu krásný. . K tomu buku takový protiklad, torzo. Na Vojanovy sady nedám dopustit, jsem tam skoro denně. A na závěr krásná policajtka na Klárově. Tam sedneme na metro a končí naše procházka. .

Včera bylo pošmourno a docela mrazivý vítr, ale to nás s M. přesto neodradilo, abychom si nevyšli po Praze. Nevím jestli víte, ale současně s novým obchodním domem ve Spálence byla odhalena hlava Kafky od Černého, která se skládá a i stále mění z takových kostek. Nezdá se vám že je podobná Havlovi? To by asi Klause nepotěšilo a jistě by rád jednou taky takovou měl. Kromě toho vám ukáži pár fotek jako třeba kalinu, která kvete ve Vojanových sadech... prostě vypadá to tam stále jako na jaře. . Překrásně voní. Když si přinesete jen tento květ domů, provoní vám celý byt. . . . . . Vestibul toho obchodního domu... ... pak galerie na Národní třídě ... ... a noční romantická ze Starého Města nakonec. .

Ještě v srpnu jsem manžela milovala a myslela jsem si že to ještě nějak slepíme a bude to všechno jako dřív. Těch dvacet let člověk nemůže z paměti vymazat. Když se tak nad tím zamyslím, začalo to v době, kdy nám zemřel pes a přestali jsme ho společně venčit. Najednou jsem na něm viděla, že je myšlenkami někde jinde a když jsem mu něco vyprávěla, třeba co bylo nového v práci, ani mne neposlouchal, nebo jen na půl ucha. Říkala jsem si, že to asi bude moje vina, že se prostě se mnou nudí. Dojedl oběd nebo večeři, vytratil se z domu a šel za kamarády do hospody. O sobotě nebo v neděli jsme si stále občas sice vyjeli na kolech jako dřív do přírody a taky jsme skončili na nějakém tom palouku, ale bylo to víc a víc vzácnější... až nakonec začal jezdil sám. Trápila jsem se, pochopitelně jsem se trápila, ale nechtěla jsem mu to dávat najevo. A asi někdy v té době se mi do života připletl jeden muž, ON. Nijak jsem se jím zpočátku nezabývala, že bych si s ním měla něco začít. To by mne nenapadlo...