Kreperat

Včera to vypadalo na hezké počasí a dokonce dopoledne vysvitlo sluníčko, ale bohužel, než jsme dojeli k Vltavě, zatáhlo se. Tentokrát jsme to vzali z druhé strany, protože jindy vystoupíme z metra na Malostranské, ale aspoň teď s námi uvidíte tu náplavku přes Vltavu... celkový pohled a pak zoomem. M. bylo mnohem líp, tu její depresi jsme den předtím společně zahnali, můžete se dohadovat jak, a tak jsme si to odpoledne i přes to pošmourné počasí hezky užívali. Pak jsme přešli Karlův most, zastavili se u Johnovy zdi (ty fotky vám ukáži zítra), už není tak bílá, ale škoda té původní, přešli Kampou a nakonec došli k Andělu, kde je vánoční trh. Tam jsme pak viděli ty veverky. Fotky nic moc bez sluníčka. . Tady tím zoomem. . . . .

Nevím jak vy, ale já mám s každou láskou spojené nějaké místo, které mne pak stále láká, abych ho navštěvoval a M., což mne moc těší, je v tohle stejná jako já. To jsme se vážně našli. Včera, to jistě víte, nebylo zrovna nejlepší počasí, trochu bláto, led roztával na stromech a pod nimi bylo jako když prší... ale i tak jsem se jí zeptal, když jsem za ní dojel k práci naproti, jestli nechce k hostivařské přehradě... Řekla ano a tak jsme se k ní i vydali. Co mne dělá šťastným, to jsem tu taky mnohokrát napsal, jsou právě ty naše procházky, když se můžeme držet za ruce, občas se zastavit, políbit se... a po chvíli popojít o pár kroků dál. Často i fotím, taky zastávky, a ty mi M. stále toleruje, takže i za ně jsem jí vděčný. M. nebylo zrovna nejlépe, taková malá deprese z toho co doma zažila a ke všemu tam celou noc až do včerejšího rána nešla elektřina, takže ani voda netekla. Nakonec jí ta procházka udělala dobře, pročistila jí hlavu a to je i pro mne nejlepší lék. . . . . . . Není nad p...

Je to sice jen bílý poprašek, ale vypadá to lépe než čvachtanice v bláte. Někteří lidé si stěžují, nejvíc asi ti se zlomeninami po pádech na ledu, nebo ti, kteří zůstali uvezněni někde v polích ve vlacích. Ještě v pondělí kolem šesté odpoledne to na námrazu nevypadalo, ale M., jak jsme šli podél zaparkovaných aut, už to zjistila, když si na ně sáhla... "podívej je tam led, už to namrzá." Včera měla naplánovanou cestu, že pojede služebně z Prahy ven a nakonec zůstala doma. A asi nebyla jediná, která dostala od zaměstnavatele volno. Toho aspoň využila tak, že pekla vánočná cukroví... a já zůstal doma vyjímečně sám. Nicméně mi kolem poledne volala Jitka, jestli by nemohla u mne přespat. Je přespolní, denně dojíždí za prací do Prahy a ještě nevěděla, jestli dostane večer domů. Nakonec ji domů odvezl kolega a tak jsem M. nevěrný nakonec nebyl. To víte, ono je pro chlapa těžké, spát celou noc vedle ženy a nebýt v pokušení. . . . Jen pár fotek, když jsem šel odpoledne na nákup. .

Právě když jsem vystupoval před pracovištěm M. z autobusu začalo pršet a zdálo se, že jen tak nepřestane. Obvykle bychom si zase vyšli na procházku kolem hostivařské přehrady, ale tentokrát to na ni nevypadalo, takže jsem se těšil, že zajedeme ke mně a hned si vlezeme do postele. No není to za takového počasí nejlepší řešení, jak strávit odpoledne? Ovšem to by nebyla M. že by si procházku nechala ujít. Chtěla vidět strom na Staromáku za světla a déšť příámo miluje, o čemž mne mnohokrát přesvědčila. Zajeli jsme tedy nejdříve metrem na Malostranskou, pak nakoukli do Vojanových sadů, to jsme si zase já nedokázal odpustit a přes Karlovův most na Staroměstské náměstí. Vlastně i já mám déšť moc rád a kupodivu je často spojený s krásnými zážitky... Ten déšť mne i v minulosti spojil s jednou milovanou ženou a pokud si to tady přečte, bude vědět, že na ni stále myslím. Později jsme se zrovna o tom s M. bavili. Otázala se mne jestli vím, čím se ženy někdy zaměstnávají, když mají chlapa, který je...

Ještě jsem ho nesnědl, protože se na ně rád dívám. . . . . A když se mi něco líbí, tak to fotím pořád dokola. A žena to tentokrát není. .

Dobře jsme se s M. prospali, naasnídali se a jeli nakoupit. Bohužel jí někdo v autobusu ukradl peněženku i s papíry a mobilem a tak jsme hned měli po pohodě. Jela tedy domů všechno zablokovat. Doma jí navíc prudil manžel, takže mi teď v druhém mobilu, který má, pláče. Zkouším na ten její ztracený mobil pořád volat, ale nikdo se neozývá. Asi ho zahodil někam do křoví, vzal si ty prachy a bankovní kartu a šel si sám za její peníze nakoupit. Už si sice kartu zablokovala, ale jestli jí tam něco mezi tím ubylo, zjistí až zítra. Včera jsme spolu byli na Staromáku na rozcěcování stromku a nikdo jí v té tlačenici nic neukradl. . . . To je prostě smůla. Tak krásně jsme si dnešní večer plánovali a tak jdu aspoň na věnec zapálit svíčku. Takže aspoň vám přeji hezký sváteční večer. .

Trochu ožehavé téma, takže ani nevím jak začít. Každopádně vás milé blogerky do své postele nezvu a ani by se vám v ní nelíbilo. Jelikož mám v Praze malý byt (v Německu je podstatně větší) postele jsou jen křesla, která si mohu rozložit. A ta mám v podstatě rozložená stále, protože jsem jednak línej je skládat a rozkládat a navíc už od dětství na nich dělám cokoli... čtu, kreslím a někdy taky spím. Jako názornou ilustraci vám mohu ukázat M., když jsem ji vyfotil, jak si na mé postele četla Reflex a věru byl na ni, aspoň pro mne, i krásný pohled. To však neznamená, že se M. moje postel líbí, ba naopak. Pokud u mne přespí, ráno mi nadává, jak je z ní celá rozlámaná a kdy prý si opatřím normální bytelnou postel. Tohle však ani moc rychle neřeším, protože si myslím, že na posteli, jaká je, zase tak docela nezáleží. Jisté věci, jistě vás napadá jak to myslím, se dají přece dělat i jinde, než na posteli a je to pak navíc i mnohem zajímavější. K tomu mne napadá jedna malá epizoda s mým někdej...