Kreperat

Nevím jak začít, ale zkrátka se stalo, že jsem se nedávo začal bavit s jednou ženou, jak víte zapovídám se s kde kým, a ta mne pozvala na kafe. Nebylo to ale k ní domů, nýbrž do práce, kde celou noc pracuje. Upřímně řečeno, trochu jsem otálel a hned vám povím proč. Připravit se pro docela cizí ženu o spánek, to je i na mne docela moc a zase takový anděl nejsem. Ale nakonec osud tomu chtěl, že jsem včera ráno před pátou probudil (nemohl znovu zaspat) a tak jsem se za ní rozjel. Její příběh by byl asi na celou knihu, ale řeknu vám to jen v kostce a samozřejmě aniž bych ji tu jmenoval. Je rozvedená a neměla to lehké v životě. Její muž byl alkoholik, bil ji, ukazovala mi i jizvy na krku, a ke všemu se jí narodili dva synové, jeden mentálně postižený, totální idiot, jak sama řekla, kterého měla v domácí péči do jeho patnácti let a pak ho musela dát do ústavu, protože na něj nestačila, a druhý, když dospěl, gay, toho času bez práce. Sama je vážně nemocná s částečným invadnim důchodem něco př...

Dvě Dany a každá jiná je docela normání. Vždyť každá žena je u mne jiná a tedy originál, ale každopádně ten rozdíl mezi nimi je docela velký, třeba už jen podle vzhledu a chování. Jedna je kultivovaná, pečlivě oblékaná intelektuálka, zatímco ta druhá je hipsterka, taková ta etnotetka, která ráda nosí pletené punčochy po babičce a o té jsem tu i kdysi psal. Ale přesto je obě něco spojuje a to je umění, jinak bych je snad ani nepoznal. Ta první Dana miluje malířství a sochořství, zatímco ta druhá hudbu a divadlo. A proč to tu píšu a proč se tím zaobírám? Měl jsem se s oběma sejít ve stejný den. První mi napsala mail ta křesťanka hipsterka, že by mne ráda k sobě pozvala na kafe v devět večer, což jsem jí i obratem slíbil, ale jen o chvíli později mi zavolala mobilem ta druhá Dana, že by byla moc ráda, abych ji na křest té knihy toho výtvarného kritika Frýče doprovodil. To bylo v sedm hodin a tak jsem si řekl, že to časově zvládnu a oběma vyhovím. O tom křtu jsem tu, jak někteří víte, jsem...

... ale někdy je opravdu na obtíž... buď pro člověka, který tím trpí, nebo nechtěnému posluchači, jakým jsem včera byl, když jsem jel autobusem z Kačerova ke mně domů. Posadil se zrovna proti mně jeden člověk (přestože autobus byl poloprázdný) a celou cestu na mne mluvil. Mlel všechno přes deváté od politiky až po jeho rodinné problémy a já jen se musel tvářit, že jsem hluchoněmej (díval jsem přes něj jako by byl vzduch a ani mu to nevadilo), protože jsem neměl v úmyslu se s ní bavit. Jestli byl takto nemocnej, nebo jen ukecenaj, to jsem nezjistil, ale byl jsem rád, když jsem už mohl vystoupit. Podobné lidí často potkávám v Německu na ulici a ti jsou často ještě horší, protože je to u nich opravdu nemoc. Nejenže mluví, ale sprostě hlasitě nadávají (taky všechno na sebe vykecaj) a jsou pak buď lidem na posměch, nebo je i dokáží vystrašit... hlavně malé děti. Jedna taková nemocná starší žena si mne dokonce jeden čas docela oblíbila. Přišla ke mně do obchodu, zašla řešit své údajné politi...

Při příležitosti křtu knihy J.Frýče, jak jsem tu ráno psal, vystoupila se svou performancí i Věra Vybíralová, která byla zastoupená v jeho knize. Věnuje se rychlokresbě a ráda se i při tom ukáže. Měla krásnou žlutou sukýnku, takže byl na ni i hezký pohled. Po ní vystopil i další umělec, kterého vám ukáži zase příště. . Fotografoval jsem přes dav, proto fotky nejsou moc povedené. . . . . . Tahle děti měly jinou zábavu. . . . . . Nakonec jsem ji i oslovil a prohodil s ní pár slov. Nejenže mi věnovala malou kresbičku, ale i černý otisk její ruky. Tak tady máte na konec tu její dvoustránku z té Frýčovy knihy. .

M.odjela na služební cestu do Českých Budějovic, trochu jsem se nudil, ale naštěstí mi odpoledne zavolala Dana, jestli ji nechci doprovodit na křest knihy, takže to bylo mne vítané rozptýlení. Dana miluje obrazy, má jich plný byt, takže má na výtvarníky i dobré kontakty. M.Fryč je výtvarný kritik a uspořádal knihu o dobré stovce současných umělců a jejich obrazů, které ho zaujaly. . . . . . Knihu mu křtila Kaplicky (v červeném), vdova po architektovi. Byla tam ještě performance od Vybíralové (v žluté sukni) a o tom až příště. . Byl tam docela nával a samozřejmě převážně těch umělců z té jeho knihy. A co dál? Dana mně pak k sobě pozvala na večeři a o tom taky příště. .

M.odjela navštívit rodiče a tak jsem si řekl, že bych se mohlo podívat na ty Havlovy terasy a možná to pochmurné počasí fotkám zprostředkuje trochu té správné atmosféry. Ale spletl jsem se, fotky nic moc a někdy jindy tam zajedu za sluníčka. Nakonec jsem při focení taky nebyl sám, potkal jsem jednoho Holanďana a tak jsem vám ho s jeho svolením i vyfotil. Nemusím mít na blogu jen samé ženy, co říkáte? Samotná stavba je nepřístupná, soukromý pozemek, a tak ńám ten hlídač aspoň dovolil fotit všechno kolem z povzdálí. . . . . . . . . . - . . . Tady bylo koupaliště. . - . . . Zablátil jsem si boty a kabát, ale každopádně to byla krásná procházky. Takové ruiny miluji. .