Kreperat

Ne nadarmo se smrt zabrazuje jako žena s kosou. Nejenže se nás snaží zprovodit ze světa, ale i nejrůznějšími způsoby otrávit, někdy samy sebou, jindy zase třeba svým kuchařským uměním. Podle statistik je taky dokázáno, že my muži umíráme dřív a ony nás přežijí. Zase tady sice na sebe pletu bič, protože převážná blogerů jsou ženy, ale nedá mi, abych nenapsal, co si o tom všem myslím. Já opravdu odešel od své ženy a zachránil si tak život. A pak jsem skutečně okřál... i když, to musím přiznat, zase v náručí jiných žen. Když se chlap souží, nemůže se ženou vydržet a problémy nemají konce, zanechává to u něj následky na zdraví, což je nepopiratelné. Jediná záchrana je pak odejít. Naštěstí, až na nějaké maličkosti, jako je žehlení (ostatní jiné maličkosti tu raději nebudu rozebírat) jsem ve všem soběstačný a té nabyté svobody si náležitě užívám. Třeba strašně rád vařím, což mi moje žena zakazovala (namyšleně se domnívala, že je aspoň v tomhle lepší) a tak jsem zase opět, jako za svobodna, v...

Tak podle toho jsme si s M. naplánovali první den v roce... čemu se člověk věnuje hned po půlnoci (co to bylo, můžete si jen domýšlet) praktikuje pak po celý rok, a věřte mi, není to vůbec špatné. Ráno se pak probudí v náručí ženy a je v pohodě. S akoholem jsme to nepřeháněli, takže ani kocovina nebyla... jen čočka k snídani, aby k tomu našemu štěstí a lásce i nějaké ty peníze byly. Nevím jak vy, nakonec jsme zůstali celý den v posteli a vstávali jen k jídlu, takže asi budeme po celý rok jen jíst a lenošit. I vám přeji v Novém roce hodně lásky, zdraví a štěstí. .

Moje přítelkyně Pražské jezulátko ještě neviděla, což je velká ostuda a tak jsme se spolu vypravili za ním do kostela Panny Marie Vítězné. Byl tam docela pěknej nával turistů a jak se zdá, cizinci to naše jezulátko milují víc než Pražáci. Potom naše procházka pokračovala do Vojanových sadů, ale ještě nás po cestě napadlo zastavit se v kostele Sv.Josefa, kde bylo taky jezulátko, zvané, tzv. spíci, přestože mělo očička dokořán. Bylo v takové skleněné truhličce jako Sněhurka a jen kolem ní scházeli ti trpaslíci. . . . . Kvalita fotek není nejlepší, protože tam bylo málo světla. . . . . Hezkého Silvestra vám všem přeji. .

Dnes je takový zvlášní čas. Je po Vánocích, cukroví snědeno, ještě ani nemáme pořádně vytráveno a Silvestr s další zranicí už za dveřmi. Napadlo i trochu sněhu a děti pod oknem bobují. V autobusu si proti nám sedli ještě docela mladí manželé s asi osmiletou dcerou a byl na ně docela zajímavý pohled. Ten muž měl jen dva zuby, zatímco jeho ženě zase dva scházely. Po cestě jsme si pak s M. říkali, jak se asi tomu dítěti líbí taková pusa na dobropu noc... a jestlipak až dospěje, bude mít taky takové zuby. Pak jsme to vzali přes Ujezd a tohle jsem musel vyfotit. Jednou v Mostu takhle tancovala jedna holka na stole. Bezdomoc na Kampě přemýšlí co udělal v životě špatně. Sv. Jan Nepomucký háže spolu s turisty rackům. Muškáty jsem měl vždycky rád, maminka jich měla plný balkon. Téhle ženě i její fence nastydnou vaječníky. A jedna veselejší fotka na konec. .

Při mrazivé procházce Kampou, aby M.pusinka nezamrzla, vyprávěla mi jaké má starosti s kamarádkou se kterou se zná už od školních let. Jí taky muž postavil dům a taky jí nakonec odešel za jinou a proto jsme dospěli k názoru, že asi je lepší dům nestavět a zůstat ve skromném dvoupokovém bytě. Lidé opustí ty důverné zdi, které jsou svědky jejich lásky, někdy i početí a posléze i narození dítěte, desítek let vzájemného soužití se všemi radostmi a pády a najednou se ocitnou v chladném domě kde není nic a musí začít od nuly.... a postupně se mezi ně vkrade odcizení. Její muž se z domu po pár měsících odstěhoval do jejich starého bytu a ji tu nechal samotnou... a na ni tam začalo všechno padat. "Mně to tu s tebou nebaví," řekl jí, "prostě mne nudíš. Zaopatřil jsem tě, tak si nestěžuj. Co by zato jiná dala." Nicméně, i když svoji ženu opustil, neopustil ten jejich stále společný dům a dochází tam dál kdy se mu zlíbí, aby tu a tam něco opravil... a když tam je, zůstane na o...

Dostat se do literárního archivu byl vždy můj sen a ten se mi i dnes zrána splnil. Mohl jsem listovat rukopisy převážně dekadentních autorů (ti tam byli zastoupeni nejvíc) jako byl Hlaváček a samozřejmě Jiří Karásek ze Lvovic, jehož pár knih mám v knihovně a byla to pro mne přímo slast. V tom archivu jsem byl sám a v duchu si jen říkal, kde jsou ti zaměstnanci, že mne tam nechají bez dozoru a mohu si třeba něco přes noc vzít domů. Stejně tak překvapivé pro mne bylo to, že archivem proudila hluboká černá řeka. Ta mne nejdřív zlákala, abych si v ní smočil nohy a nakonec mne i svedla, že jsem si v ní dokonce zaplaval. Byl to tam pro mne přímo ráj. Plno zažloutlých novin, po regálech haldy svázaných Moderních revue (několik ročníků mám taky doma) a nesčetné dopisy autorů... všechno halaba a hromadách plné prachu. Jistě se už tušíte, že to byl jen sen, z kterého jsem se nakonec probudil. Ve skutečnosti jsem byl opravdu v takovém archivu před mnoha lety, ještě za totality, nacházejícím se ve...

I když s M. nemáme každou noc tu možnost si v náručí usínat, přesto spolu každodenně spolu usínáme a dáme si na dobrou noc polibek, i když jen ten vzdušný na dálku. Není to sice ono jako ten opravdový, ale lepší než nic. Zprostředkává nám to (a vám některým možná taky) nenahraditelný mobil, s který si leháme, každý do té své, postele. Už se nám to stalo tak trochu tradicí, že bez aspoň hodiny povídání přes mobil by ten prožitý den nebyl dokonalý... jako to bývá mezi manžely, mezi milujícími manžely, kteří mají potřebu si říct, co bylo přes den a se svými zážitky se s druhým podělit. Je toho pokaždé hodně co si máme říct. Třeba zrovna včera, ještě než mi M. zavolala, upekla pro maminku dvě vánočky a ráda se pochlubila, jak jí tentokrát krásně vykynuly. Taky si potřebovala potěžovat, když nemá pořádně komu a s dětmi takové věci raději neřeší. Však to sami znáte, nejsou všechny dny takové, že se jimi člověk zase tak moc těšil... a proto má toho druhého, který by vzal část té starosti na s...