Kreperat

Kašel není rozhodně nic příjemného, ale taky se to dalo přežít. Začalo to v době Adventu zánětem čelních dutin a pak se mi to začalo uvolňovat do plic, čehož následkem byl dlouho trvající kašel. Při té příležitosti se mi vybavila jedna psycholožka (tuším z Litvy), jejíž knihy moje žena jeden čas studovala (a taky jim věřila), která tvrdila, že každá nemoc má původ v psychických problémech (jak víme, psychosomatické) a můžeme je snadno rozpoznat a následně léčit podle podle toho kde zrovna cítíme bolest. Například když nás bolí zuby, máme někoho plné zuby, když nás bolí noha, nejraději bychom někomu s chutí nakopali prdel, když nás bolí játra, máme nenávist plnou žluči, bolesti močové měchýře, jsme s prominutím vychcaní, zácpu, měli bychom se konečně dotýčnému vzepřít a všechno mu po lopatě z plna plic říct, což se týká i toho mého kašle. Prostě se tím pořád dusíme a dokud to ze sebe nevyklopíme, nedojdeme pokoje. Abych se vrátil k počátkům mých zdravotních problémů v adventní době (je ...

. . . . . . . . . . . . A na konec jsme došli až na Václavák, tam jsme sedli na metro a jeli ke mně domů. .

Ne nadarmo se smrt zabrazuje jako žena s kosou. Nejenže se nás snaží zprovodit ze světa, ale i nejrůznějšími způsoby otrávit, někdy samy sebou, jindy zase třeba svým kuchařským uměním. Podle statistik je taky dokázáno, že my muži umíráme dřív a ony nás přežijí. Zase tady sice na sebe pletu bič, protože převážná blogerů jsou ženy, ale nedá mi, abych nenapsal, co si o tom všem myslím. Já opravdu odešel od své ženy a zachránil si tak život. A pak jsem skutečně okřál... i když, to musím přiznat, zase v náručí jiných žen. Když se chlap souží, nemůže se ženou vydržet a problémy nemají konce, zanechává to u něj následky na zdraví, což je nepopiratelné. Jediná záchrana je pak odejít. Naštěstí, až na nějaké maličkosti, jako je žehlení (ostatní jiné maličkosti tu raději nebudu rozebírat) jsem ve všem soběstačný a té nabyté svobody si náležitě užívám. Třeba strašně rád vařím, což mi moje žena zakazovala (namyšleně se domnívala, že je aspoň v tomhle lepší) a tak jsem zase opět, jako za svobodna, v...

Tak podle toho jsme si s M. naplánovali první den v roce... čemu se člověk věnuje hned po půlnoci (co to bylo, můžete si jen domýšlet) praktikuje pak po celý rok, a věřte mi, není to vůbec špatné. Ráno se pak probudí v náručí ženy a je v pohodě. S akoholem jsme to nepřeháněli, takže ani kocovina nebyla... jen čočka k snídani, aby k tomu našemu štěstí a lásce i nějaké ty peníze byly. Nevím jak vy, nakonec jsme zůstali celý den v posteli a vstávali jen k jídlu, takže asi budeme po celý rok jen jíst a lenošit. I vám přeji v Novém roce hodně lásky, zdraví a štěstí. .

Moje přítelkyně Pražské jezulátko ještě neviděla, což je velká ostuda a tak jsme se spolu vypravili za ním do kostela Panny Marie Vítězné. Byl tam docela pěknej nával turistů a jak se zdá, cizinci to naše jezulátko milují víc než Pražáci. Potom naše procházka pokračovala do Vojanových sadů, ale ještě nás po cestě napadlo zastavit se v kostele Sv.Josefa, kde bylo taky jezulátko, zvané, tzv. spíci, přestože mělo očička dokořán. Bylo v takové skleněné truhličce jako Sněhurka a jen kolem ní scházeli ti trpaslíci. . . . . Kvalita fotek není nejlepší, protože tam bylo málo světla. . . . . Hezkého Silvestra vám všem přeji. .

Dnes je takový zvlášní čas. Je po Vánocích, cukroví snědeno, ještě ani nemáme pořádně vytráveno a Silvestr s další zranicí už za dveřmi. Napadlo i trochu sněhu a děti pod oknem bobují. V autobusu si proti nám sedli ještě docela mladí manželé s asi osmiletou dcerou a byl na ně docela zajímavý pohled. Ten muž měl jen dva zuby, zatímco jeho ženě zase dva scházely. Po cestě jsme si pak s M. říkali, jak se asi tomu dítěti líbí taková pusa na dobropu noc... a jestlipak až dospěje, bude mít taky takové zuby. Pak jsme to vzali přes Ujezd a tohle jsem musel vyfotit. Jednou v Mostu takhle tancovala jedna holka na stole. Bezdomoc na Kampě přemýšlí co udělal v životě špatně. Sv. Jan Nepomucký háže spolu s turisty rackům. Muškáty jsem měl vždycky rád, maminka jich měla plný balkon. Téhle ženě i její fence nastydnou vaječníky. A jedna veselejší fotka na konec. .

Při mrazivé procházce Kampou, aby M.pusinka nezamrzla, vyprávěla mi jaké má starosti s kamarádkou se kterou se zná už od školních let. Jí taky muž postavil dům a taky jí nakonec odešel za jinou a proto jsme dospěli k názoru, že asi je lepší dům nestavět a zůstat ve skromném dvoupokovém bytě. Lidé opustí ty důverné zdi, které jsou svědky jejich lásky, někdy i početí a posléze i narození dítěte, desítek let vzájemného soužití se všemi radostmi a pády a najednou se ocitnou v chladném domě kde není nic a musí začít od nuly.... a postupně se mezi ně vkrade odcizení. Její muž se z domu po pár měsících odstěhoval do jejich starého bytu a ji tu nechal samotnou... a na ni tam začalo všechno padat. "Mně to tu s tebou nebaví," řekl jí, "prostě mne nudíš. Zaopatřil jsem tě, tak si nestěžuj. Co by zato jiná dala." Nicméně, i když svoji ženu opustil, neopustil ten jejich stále společný dům a dochází tam dál kdy se mu zlíbí, aby tu a tam něco opravil... a když tam je, zůstane na o...