Kreperat

Moje kamarádka Jitka má malý obchůdek se zdravotními potřebami nedaleko Internacionálu, hotelu někdy z padesátých let a tak jsem vám ho i nejdřív vyfotil. . Udělala nám kafe a porovnávali jsme s těmi jejími bederními pásy ten můj, které tam má na skladě. To je docela velký rozdíl. Ten můj, který mi v Německu doktoři vnutili a který ani nemohu nosit, nepohnul bych se v něm, je tak propracovaný, že to spíš brnění. Když jsem pak přijeli ke mně domů, vyfotil jsem ho na posteli. No nosili byste to dobrovolně? Končila v půl šesté, to už ani nebylo takové horko a vál větřík, tak jsme se prošli jako vždy městem. Nejdřív k Vltavě a pak před Karlův most na Staré Město, kde je pořád co vidět. Nejdřív celá, má krásnou prdelku. "Kuchařky" jak napsala jedna blogerka, fotím bez hlavy a kamarádky zase obvykle ze zadu. Na Staromáku omládli Husa. Hlásal velkou pravdu: milujte se! Od mydlinek jsem měl pak i foťák. Přeji vám tak krásný den jako byl včera. On už je. .

Trochu jsem to téma týdne otočil, ale snad se tak nic hrozného neděje. Mít dítě v sobě je poklad a měli bychom si ho tam jako oko v hlavě chránit. K dětství patří, to mi snad potvrdíte, těšit se z každého dne a být občas i nerozumný. Každý den, každý zážitek, co nám přijde do cesty si vychutnat a nebát se vylomenin. Ty nás jen obohatí. Náš život je tak jako tak krátký, tak proč se tedy stresovat a trápit. Je plný dobrodružství a proto by bylo škoda si je nechat ujít. I ty naše pády (jeden jsem zrovna měl) nám něco dobrého dají a když ne, tak aspoň poučení. Kdo je opatrný a kdo nejpřijme výzvu, nic nezíská. To však neznamená někomu vědomě škodit. Takových lidí je kolem nás dost a dokáží nás často pořádně otrávit. Mohu-li mluvit za sebe, jsem k lidem pozorný a vstřícný a taky se mi to bohatě vrací. I dnes jsem se o tom přesvědčil. Nikdo se ke mně nechová špatně a rád se se mnou zastaví. A to většinou z jejich iniciativy. Že by to ze mne tak vyzařovalo? Ráno v autobuse třeba s touhle ženo...

Nechci tím článkem nikoho pohoršit, ale jisté věci se někdy prostě stávají. S Lenkou mne seznámila naše společná kamarádka a tak jsme se domluvili, že bychom si mohli vyjít na Hrad. Ostatně s Lenkami se nějak rozthl pytel, protože jich docela dost znám. S tou poslední jsem si taky před pár dny vyšel. Jak jste tu i viděli, krmili jsme labutě a pávy. S jinou Lenkou jsem se zase seznámil i před pár lety, když jsem zašal blogovat a společně jsme často fotili. Tahle Lenka je ale z Kladna, to není tak daleko od Prahy, a tedy jsme se sešli na Masarykově nádraží. . . . . Jen v rychlosti zase nastavovaná kaše, ale tentokrát s pohankou. Tu procházku jsme si náramně užili a pak jsem ji pozval ke mně na kafe a večeři. Jednak rád vařím, ale taky nerad jím po hospodách. Jsem vegetarián. To se i Lence líbilo jako asi každé ženě, která vidí muže v kuchyni. Povečeřili jsme a protože, jak víte, mám tu zraněnou páteř, lehl jsem si na chvíli na postel, abych zádům trochu ulehčil... a to jsem asi neměl děl...

... a taky krásně pózovala. Potkal jsem ji včera ve Vojanových sadech, oslovil, dal se s ní do řeči a nakonec si nechala říct. Z toho černobílého klášterního světa trochu vzrušení. . . . . I v jeptišce je ukrytá žena. Snad zase tak moc nezhřešila. .

... jen člověk trochu riskuje život, ale nechci to tu rozebírat. :D Včerejší den nezačal moc hezky, pršelo, ale nakonec bylo krásně. Ve Valdštejnské zahradě jsem fotil mladé kaštánky. Takže přežil jsem to a záda dnes ráno už ani nebolí. .

Pohodové dny s mojí M. jsou k nezaplacení a často si říkám, jestli mám zapotřebí nechat zlákat na procházky s jinými ženami. Jistě mi tady dá někdo i za pravdu. Dokonce jsem si o tom včera povídal s M., která mi je sice toleruje (snad i přeje), ale podivuje se jestli mne to ještě baví. A taky bych měla dělat i něco užitečnějšího. Jako dřív, počkám na M. před prací, jdeme se projít k přehradě a potom ke mně, kde spolu povečeříme. Předevčírem to byla nastavovaná kaše s kroupami. Včera dlouhá procházka k Vltavě. Ty fotky vám ukáži příště. Máme to jako v manželství a pomalu si na to zvykám. .

Záda nezáda, ale když mne holka pozve na rande, neumím říct ne. Přišla zásobená šesti rohlíky, že budeme krmit na náplavce labutě a nakonec jsme krmili ve Vojanových sadech i pávy. A navíc, asi mi to nebudete věřit, na záda jsem v její přítomnosti úplně zapomněl. Přestaly mi bolet. Stal se zázrak. Takovou léčbu bych každému mohl jen doporučit. . . . Ten můj černobílý svět plný bolesti najednou zazářil všemi barvami. Lenka má ledové ruce jako měla Klárka a to byl ten pravý balzám nejen na moji duši, ale i na páteř. .