Kreperat

Možná to považujete za výstřednost, ale Westenhöferova teorie, přesto že jde proti proudu, proti "slavnému" Darwinovi, má něco do sebe a měli bychom se o ní více zajímat. Každopádně si zasluhuje pozornost a proto se pokusím ji tu rozvést. Za prvé, lidská noha se nevyvinula z nohy, jaké mají opice. Měla svou lidskou formu už od počátku, protože byla určena výhradně k chůzi a mohl svobodně užívat rukou, které nesloužily tělu, jak to vidíme u opic, k opírání. Že opice nemají nic společného s člověkem dokazuje i bedlivé pozorování a srovnávání jejich chování. Když opice stojí, je na ní vidět značná námaha v nepřirozeném držení těla a nedostatek chlupů v místech, kde jich máme nejvíce. Již z těchto na pohled zřejmých ukazatelů můžeme konstatovat, že jsou to zvířecí odrůdy člověka. Očividně nejzřetelnější důkaz, že opice pochází z člověka, můžeme každodenně vidět na našich ulicích, když pozorujeme lidi, vycházející z barů a hospod. Nejdou vzpřímeně, nejdou po zadních, jak by se slu...

To není tak docela z mé hlavy, protože třeba Rimbaud si to myslel, i Sartre to napsal a jak jistě víte, nepovažuji vás přece za hloupáky (nejsem Zeman), byla to v době Goetha docela velká móda, že si mladí lidé přímo s rozkoší brali život. Tak zvaná Wertherova horečka. Nebyla to organická nemoc, jak by si někdo mohl myslet, ale kvůli nešťastné lásce sebevražda. Zavinil to sám Goethe, když napsal román Utrpení mladého Werthera, kde popsal své nešťastné lásky a na závěr se nechal inspirovat sebevraždou přítele. Jak poetické, jistě si řeknete. Ale o tom, že by měl člověk páchat sebevraždy kvůli nešťastné lásce, tak jsem to nemyslel. Do těch asi dvaceti člověk žije naplno, poznává dosud nepoznané, všechno prožívá jak poprvé, ale pak už jen paběrkuje. Ty další roky jsou jeden jako druhý, čekají nás jen existenční starosti a jediné co nás pak může ještě překvapit, je právě ta smrt. Takže opět jeden výplod mé choré mysli. Takže mějme se krásně a dokud nám zdraví slouží, milujme se. :D .

To mne dnes ráno napadalo, když jsem si prohlížel portréty Boženy Němcové. . . Vlastenka, buditelka, krásná žena, do které se zamilovali všichni tehdejší intelektuálové. A proč bychom tedy nemohli i my? A skutečná podoba, když jí bylo pouhých 36 let. Dnes by se za ní asi moc chlapů neotočilo. Všechno co bylo, vidíme s odstupem času v krásnějších barvách a často dokonce růžově, například své dětství a rádi pozapomínáme na různá příkoří, které jsme v dospívání zažili. A takto bychom mohli uvést i mnoho jiných skutečností. Idealizujeme si. Především minulost. Zvláště když se nám zrovna nevede nejlépe. A to pak v mysli dokážeme všechno nekriticky proměnit, převrátit naruby a ztrácíme paměť. Dobrým příkladem může v dnešní době být i ten nostalgický pohled některých lidí, většinou stárších, na doby předrevoluční, kdy nám vládli takzvaní komunisté. Vždyť to přece s námi mysleli jen dobře. A už jsem zase u té politiky. :D .

I přes ty optimistické fotky, které sem často dávám na blog, necítím se v posledních dnech extra dobře a to mne přivedlo k malému zamyšlení zda se opravdu dokážeme vcítit do druhých, kteří jsou na tom podobně. Obvykle si myslíme, že naše těžkosti, problémy, neřkuli smutek, je tak velký, že ostatní ho nemohou zcela pochopit, ocenit a namísto aby nás něčím potěšili, začnou nám vykládat jak jim je těžko. Každý mám nějaký problém a zápasíme s ním. Buď křičíme do tmy, nebo se dusíme beznadějí a nikde žádná pomocná ruka, pohlazení. A proto i bijem kolem sebe, rozdáváme rány a často to odnesou i nevinní, kteří mají smůlu, že se k nám zrovna přichomýtli. Řekneme jim, že nemají ani zdání jak nám je. Takže co na to říct? Nenechme se zdeptat starostmi, protože každá, i když to tak nevypadá, se vžd\ycky nějak vyřeší. A hlavně vždy pomněme, že nemáme je jen sami. Jednu svatbu na dobrou náladu. .

Kouřit jsem přestal z jednoho dne na druhý asi před desíti lety a měl jsem to štěstí, že nejen moje žena, ale i všechny moje kamarádky a přítelkyně, skromně přiznávám, že jich nebylo málo, byly nekuřačky, což je skoro v dnešní době zázrak. Takže to jen na úvod, abyste byli trochu v obraze. Díky mojí hodné kamarádce Lence, která mi domluvila schůzku s mým bývalým kolegou a současně nejlepším kamarádem, kterého jsem tu v Praze měl a roky, po celou dobu co jsem utekl do Německa, neviděl, jsem se s ním setkal a řekli jsme si že si zajdeme na pivo a zavzpomínáme na staré dobré časy. Jelikož je stále kuřák, tak jsem se obětoval a sedli jsme si do kuřácké části, kde jsme pobyli celé odpoledne až do večera. Měli jsme si taky mnoho co říct. Abych vám ukázal kde jsme seděli, tak jsem vyfotil ty holky naproti. Bylo to fajn a jsem moc rád za naše setkání. Ale přesto jsem už cestou domů autobusem zažil dost velké překvapení, jak všechno kolem mně smrdí... a kupodivu BYL JSEM TO JÁ. Je až k neuvěřen...

... než je dobře a živě napsaná věta. Ach ty rozkoše. Každý upřednostňujeme nějakou jinou, ale přesto jsou některé, které máme společné. Nebojte, o sexu ten článek tady nebude, chodí sem i děti. Myslím uspokojení, které nám poskytuje psaní, nebo fotografování. Já mám vlastně obě. A ty mají také něco společného a to je poznávání. Setkávání s novými lidmi, s jejich příběhy, nalézat dosud neznámé, protože v každém člověku něco je, co nás něčím obohatí, ať dobrým nebo zlým. A taky co je podstatné a co bychom si měli uvědomovat, je moc zbytečně nemluvit a psát jen to podstatné. A proto i končím. :D . . . Hezký den a ať se máte krásně jako ta nevěsta. .

. . . . . Myslím, že fotky opět hovoří samy za sebe. .