Kreperat

Jak už jsem tu psal, s Maruškou často někam vyjdu na procházku do oblastí, které nejsou tak docela známé mezi turisty a dokonce ani Pražáky. Jedna byla v týdnu Modřanská rokle na jihu Prahy. Stačilo abychom sedli na Novodvorské na autobus 197 a během pár minut jsame byli v přírodě. Byla to procházka dlouhá asi 7 kilometrů směrem na Modřany a potom autobusem 250 zase domů. Přiznávám se, že i když bydlím nedaleko, byl jsem tam poprvé. . Několik opuštěných lomů můžete vidět. Celá cesta vede podél Libuščina potoka. U přehrady (vodní nádrže) si hrály děti a jejich mámy si tam opékaly špekáčky. . . . . . Bylo to hezké odpoledne a doma mne čekala dobrá večeře... ... takže co si jiného přát. .

Dnes je ze mne slaměný vdovec, protože Maruška odjela na dva dny k příbuzným. To mi připomnělo moji přezdívku, když mi bylo asi deset let, a omlouval jsem ve škole spolužačku, které bydlela v moji ulici, že je nemocná. Ti hajzlové splolužáci mi pak pár měsíců říkali "vdovec" a já byl nasranej. A navíc s tou copatou holkou jsem nic neměl ani nechtěl mít. Včera, jak Maruška odjela, jsem se trochu nudil a taky i trochu přemýšlel nad "mými" ženami. Jak vidíte, to "mými" je uvozovkách, protože je za mé, za svůj majetek, nepovažuji, i když jsou nedílnou částí mého života. Přiznávám, že bez nich bych to těžko vydržel. Ale na co jsem včera přišel? Že jsem opravdu všechny hned první den, bez mého velkého přičinění, dostal do postele. Jindřišku, Jitku, Danu, Milušku... nechci všechny jmenovat. Jo, vidíte dobře, Marušku ne, tu až druhý den a proto se jí tak držím. Sobě, mému šarmu, to ale nepřičítám, ale jen si říkám, proč jsou ty ženy tak žádostivé a rychle svolné. ...

Vyjít z pražského ruchu do přírody je jako balzám na duši. Jistě to znáte, když vám přijde ve sprše voda do uší... tak vám zalehnou a všechno slyšíte jako přes nějakou clonu až vás to přímo ohluší. Podobně mi bylo v pátek a tak jsem uvítal tu procházku do Milíčkovského lesa, kde bylo ticho provázené jen občasným zpěvem ptáků, nebo kvákáním kachniček. Právě taková jarní procházka byla jako zrozená k relaxaci. . . Tihle se tam párovaly... .... a jen tahle chudinka labuť tam byla sama. Nejhezčí a nezajímavější tam byl Milíčkovský vrch. Já mu říkal pahorek. Byl protáhlý a šlo se tam nahoru dolů. Na tom pahorku byla taková zvláštní atmosféra. Tam jsme se cítili jako na konci světa... jako by to nebylo ani v Praze. Jen ticho a klid a ničím nenarušená příroda. Kromě těch kočiček, které vidíte v předchozím článku, tam byl i tento červený ptačí zob... ... který mne taky lákal k ochutnání. Vypadá jako zakázané ovoce z Ráje, nemám pravdu? Jak jsem už včera psal, měl jsem právě tady na tom pahorku...

Každý den se snažím vybrat pro Marušku nějaký nový cíl, kam bychom se vypravili. Jsou to vesměs procházky v místa, kam se dostaneme městskou dopravou a neměly by být delší než na tři čtyři hodiny, abychom měli pak doma ještě chuť a sílu na pomilování. Maruška na rozdíl ode mne moc nevydrží. Je to vlastně i pro mne poznávání nových krajin. Tentokráte mne při prohlížení mapy napadl Milíčkovský les, kde jsem ještě nebyl. Je tam i několik rybníků. Stačí sednout na metro a vystoupit v Hájích. Udělal jsem tam sice pár fotek krajiny, ale ty vám ukáži někdy příště, protože ještě krásnější byly tam tyhle kočky a kocouři. . Ten strom byl tak obsypaný včelami a hmyzem, že to tam pulzovalo a hučelo. . . . Byl to opravdu krásný den. Trochu jsme uvažovali jestli si to nemáme rozdat na mezi, bylo by to hezké vítání jara... ... ale pak jsme to raději nechali na doma. Co vy? .

Samozřejmě bobr, ale mohla tam taky plavat krysa. Včera jsme si s Maruškou, malým a Kikinou vyšli po obědě na malou procházku po sídlišti a co vidíme, něco ve vodě plavalo. Bohužel jsem doma nechal foťák, tak fotky jsou jen mobilem. . . . . . . Třeba ten rybář, když nechytí rybu, chytí aspoň nějakou tu krysu. .

Není to jen myška, taková špindíra. Za svůj život jsem takových poznal víc a ony za ten nepořádek doma ani nemohou, protože to tak nějak patří k jejich bohémskému životu. Myška je divadelnice a vede docela známý soubor. A ani v Německu byt mého kamaráda Stefana, muzikanta, nevypadá jinak. Jak jsem tam poprvé vstoupil, připadalo mi to tam jako na smetišti, ale nakonec jsem si taky zvykl. Ten bordel zkrátka patří k jejich životu... mejdany, pitky... a kdo má pak čas to po ožralých kamarádech uklidit. Docela se často pohybuji v uměleckých kruzích i Čechách a tak mám i zde porovnání. Například jedna známá zpěvačka, kterou občas navštěvuji a vážně ji nechci jmenovat, je taky taková špindíra. Kdyby doma neuklízel její muž, chcípli by ve špíně, jak se říká. Nebo třeba jedna moje dlouholetá přítelkyně sochařka. A takových umělkyň je opravdu hodně. Tyhle ženy mají jiné přednosti a jiné představy jak se svým životem nakládat, tedy tvořit a ten bordel kolem nich je vlastně jistý druh inspirace a ...

Ženě se neodmítá a tak jsem se k ní vydal. Podrobně mi popsala kde bydlí a jak se k ní dostanu. Pozvala mne na půl jedenáctou na kávu a tak jsem cestou na autoubus ještě koupil v Pennu nějaké oplatky. Byla to pak docela komplikovaná cesta. Nejdřív na autobus na Kačerov a z Kačerova jiným autobusem dál. Taky jsem mohl zajet na metro Smíchovské nádraží a pak jiným autobusem směrem na Opatov, který nikde jinde nestavěl. Jel jsem raději tou první možností ale kdybych si vybral tu druhou, byl bych tam dřív. Octl jsem se v takové malé vilové čtvrti krátce před jedenáctou a jediné poznávací znamení které jsem měl, byl rohový domek obrostlý břečťanem a ten jsem taky po kratším bloudění našel. Zazvonil jsem u zeleně natřených kovových vrátek a nic. Teprve až po třetím zvonění, uběhlo dobrých pět minut, zarachotil klíč v zámku a proti mne stála její malá dcera, která vypadala tak na patnáct. Řekl jsem ji že jdu za její maminkou, že mne pozvala a ona mi odpověděla, že máma spí a že jí nemá budit....