Kreperat

Ten opar se mi ukázal včera dvakrát... jeden v šest hodin ráno nad Prahou... a ten druhý na mém horním rtu, který mne hned po ránu rozladil. Byl to vlastně dodatečný dárek od Marušky. Opary ani moc často netrpím, ale když mám třeba stres, nebo se rozčílím, jako v pondělí, že mi Maruška nebyla schopna včas zavolat že nepřijde a celý den mne tahala za nos, tak nemohu čekat nic lepšího než takový následek. Běžel jsem si hned koupit Zovirax a stálo mně to hned čtyři stovky, protože mi lékarnice k tomu ještě vnutila Nerpenorm nahoře s nápisem Jaro je plné polibků. Právě o takové dnes s Jitkou přjdu, hned jsem si pomyslel. V obchodě jsem pak i nakoupil zeleninu, mrkev, celer, brambory... že udělám z těch hub, které jsem v pondělí nasbíral s tou "laňkou", sestřičkou z krčské nemocnice, bramboračku pro Jitku až přijde. Tady tu polévku máte a prý jí moc chutnala. Dal jsem si na ní taky záležet. Za odměnu se Jitka uvolila mi uvařit kynuté knedlíky a k tomu hlávkové zelí. Proto ten ocet...

Ty srnky byly skutečné, ale za hranicí reality mi často přijdou ženy, zejména moje bývalá. Poznal jsem ji jako krásnou divokou holku plnou života a jak ten čas šel, proměnila se v docela jinou osobu. Ztratila duši, ta tzv. svatá matka ji tu duši ukradla a zůstala z ní jen tělesná schránka. A nejhorší na tom bylo, že už jí to ani reálně nemyslelo. A teď pozoruji, že Maruška je na tom podobně, i když trochu jinak. Když se má objevit, tak se jí nedočkám a naopak když ji nečekám, tak přijde. Taky neumí reálně uvažovat a všechno plete. A nejsem schopen, jako to bylo u mé ženy, ji vštípit reálný pohled na svět. Je mi jí sice líto, že jí vykradli dům a zanechali v něm jen bordel, jak mi napsala, to se mi ostatně nedávno stalo taky, ale nic jí nemohlo bránit v tom, aby nepřijela, jak jsme se dohodli, tedy v půl třetí. Má to ke mně ostatně z práce přímo na cestě a já ji chtěl potěšit koláčem, který jsem jen pro ni upekl. Nejenže mi nezavolala včas, že to zase odkládá, ale poslala mi sms přesně ...

Včera dopoledne jsem zaslouženě relaxoval a taky jsem měl docela náročný týden. Ve čtyři odpoledne přijela Maruška a šel jsem ji k zastávce naproti, protože jsem na ni pozornej. A protože jsem i hodnej, dostal jsem k večeři dokátové buchtičky. Ve městě jsem sice nebyl, ale abych vás neošidil o fotky, tady jsou z pátku. . . . . Potkal jsem je když už bylo po focení, ale jinak byste ty kecky neviděli. Co jiného než nike. Ale nezdá se vám, že jí jsou o číslo větší? Šla po Karlově mostě stejnou cestou jako já, takže ji máte i zezadu. . . . . Jak bonbonek ještě jedna fotka. Toho muže můžte denně vidět v Karlově ulici jak vyšívá. 12:40 : Na závěr nehezká zpráva. Před chvílí mi volala Maruška, že ji vykradli barák. Jak někteří víte, mně se v Německu před pár měsíci taky vloupali do bytu. Těmhle zlodějům bych sekal ruce, jako to dělají muslimové. .

Měl jsem v úmyslu si vyjít sám na procházku a najednou jsem se ocitl v cizí posteli. Ale abych to vzal popořádku. Šel jsem se podívat jako vždy nejdřív na náplavku a tam proti mne vyšla hezká nevěsta. Úpně zářila a není divu. Nejspíš nejkrásnější den jejího života. Pak jsem zašel do Vojanových sadů, fotil tuhle holičku jak trhá sedmokrásky a dal se i do hovoru s neznámou ženou. S tou neznámou ženou, Julii, jsme se pak dívali z Karlova mostu na další svatbu. A najednou jsem se pak ocitl z čistajasna na verandě neznámého bytu. Takové překvapení. A po pár minutách s Julii na gauči. Upekla pak zapečené brambory s brokolicí a k tomu španělské červené. Její kocour nám při stolování taky dělal společnost. A pak jsem se ocitl, ani nevím jak, v její posteli. Ta byla pak jako po boji, ale tu vám neukáži. A ráno pak nám při snídani opět dělal společnost její kocour. A pak se uvelebil vedle mne na polštáři. Jestli se mi na tento den jednou vzpomínky vytratí, to nevím, ale každopádně jsem se sám ně...

On to vlastně nebyl celý den, jen odpoledne, protože pracovala do dvou, ale zato to byla i noc. Sešli jsme se jako minule na metru Malostranská a první cesta nás opět vedla k Vltavě na náplavku. Byly tam tyhle víly, které spíš vypadaly jako tanečnice z baru.... ... ale Marcelka už ví, jak rád fotím a hlavně ženy, tak mi to i dovolila. Pak jsme si šli sednout do Vojanových sadů, ty nemohu vynechat. Bohužel asi po hodině začalo pršet a tak jsme jeli ke mně. Marcelka miluje taky kameny. Večer jsme si řekli, že by nebyla špatná procházka noční Prahou. Je až neuvěřitelné kolik bylo v ulicích lidí. Snad ještě víc lidí než v pravé poledne. Bohužel po chvilce, jen ten muzikant dohrál, začalo znovu pršet. Ale to nevadilo, šli jsme bez deštníku, Marcelka miluje déšť. Je prý dobrý na pleť. U muzea jsme sedli na metro a jeli ke mně domů. Přijeli jsem sice celí promočení, ale co na tom, stejně jsme hned vlezli do sprchy. Ale víte co je zajímavé? To je už třetí Marcelka, kterou za ty tři roky, co js...

Včera jsem si dal opravdu pauzu, nebo aspoň jsem měl to předsevzetí. Když Maruška odjela do práce, ještě jsem trochu pospával, ale pak mi to nedalo a vydal se do města za Jitkou Pochopitelně stejnou cestou od Wilsonova náměstí na devítku tramvaje. U toho muže jsem přemýšlel jestli opravdu žije. Vůbec se pohnul. Nejspíš takto usnul a raději jsem to nezkoušel. Totiž před před pár lety, když jsem šel s Lenkou parkem, seděl tam na lavičce podobně zkroucený muž. Lenka si nedala vymluvit a řekla, byla zdravotníé sestra, že bychom s ním měli zatřást jestli třeba neomdlel a nepotřebuje pomoc a taky tak hned učinila. Ten muž byl ožralej a ještě nám sprostě vynadal. Myslím, že už Lenka nebude s nikým na lavičce třást. A já asi taky ne. U Jitky jsem dostal kafe a pak se šel projít po Žižkově, protože tam ani moc často nechodím. Docela neobvyklý název. . . Žižkov mí svoji atmosféru, ale už to není tak docela to, jaké to tam bylo. Ale to je tak s celou Prahou. Každopádně je tam pořád plno hospod. ....