Kreperat

Proč jsem se rozhodl si založit blog? Popudem asi bylo, že rád fotím a nebavilo mne fotit jen pro sebe a chtěl jsem se i s jinými lidmi tady na blogu porovnat. První se mi ozvala Lenka a zajeli jsme si do průhonické zahrady. Tam jsme úmyslně fotili stejné záběry a potom je oba dali na své blogy s tím, kdo z nás je má lepší. Dnes ani nevím jak to dopadlo, nejspíš Lenka, ale podstatné bylo, že jsme si tehdy rozuměli a občas si vyšli fotit i jindy. Vydrželo nám to s malou přestávkou řadu let. Druhá byla Bohunka a ta mne pozvala zase do Slaného. Vyšli jsme si fotit na Slanou horu a nakonec z toho vzniklo velké přátelství, že jezdila za mnou do Prahy a přes ní jsem se nakonec seznámil i s Klárkou. Ta sice nefotila, ale ráda byla focená... a kdo sem na blog už pár let chodí, dobře ví, že se tu objevovala docela často. Takže tohle jen úvod, co mi ten blog dal... a teď k těm fotkám, když bylo před několika dny hezky a na obloze červánky. Ty fotky nejsou dobarvené, tak to ten den skutečně bylo,...

Je zajímavé, že první článek, který jsem tady na blogu napsal je o cikánech a je to stále autentický problém. Nic se prakticky nezměnilo, i když se ta jejich otázka stále řeší. Jisté lidi a s nimi spojené problémy ani nejde řešit pokud se nezačne u dětí a ani nevím, jestli i to by mělo mít nějaký smysl, pokud tito lidé to sami nechtějí. Takže to jen na úvod. 3. září 2008 v 21:30 Slovenští cikáni konají "spanilé jízdy" do Dortmundu, vždy v pěti, jak se vejdou do auta, kde v kleče žebrají na pěší zóně. Jejich šéf, necikán, nežebrá, tomu patří auto. Ten pak od nich každý večer vybírá svůj obvyklý 80-ti procentní podíl. Místní žebrácí na jejich počínání hledí nelibě, protože jim berou jejich kšeft. Jeden slovenský cikán vyžebrá denně 50-80 eur. Jsou to "profesionálové", protože na rozdíl od pohodových místních, jak jsem řekl, žebrají "v kleče". 5. září 2008 v 1:41 Jak jsem slíbil, přináším fotografii slovenské cikánky, která s kojencem celý týden v Dortmundu ž...

Ono se to někdy sejde, že je něco dvojnásob, jako ten včerejší datum 11.11. a tak mi Bůh včera nadělil i dvojnásobnou radost, dvě schůzky s dvěmi ženami. Po obědě procházka s M. opět kolem hostivařské přehrady a bylo opravdu krásně teplo a náramně jsme si tu přírodu kolem užívali... a bylo nám oběma jakoby se mělo vrátit jaro a skutečně jsme po cestě vidělii i rozvetlé "kočičky". Jen to spadané listí připomínalo podzim. Miluji tyhle dny... . V neděli mi zavola Dagmar zdali bych s ní včera nešel do jedné libeňské poetické kavárny, kde má přednášet své básně kamarádka její kamarádky a nerada by tam šla sama a já ji to tedy přislíbil... a taky napůl z legrace jsem to i na procházce řekl M., jestli mi tu malou "nevěru" dovolí. Dělala trochu drahoty, ale pak mi to nakonec svolila s tím, že budu hodný a budu ji pak referovat jaké to z bylo. Myslel jsem si, že tam bude nějaká mladá nadějná básnířka, ale ona to byla starší paní, která v sobě to nadání objevila až teď. Bylo ...

Už časně ráno, protože jsem nějak nemohl dospat, pustil jsem se nejdřív do hruškového koláče (jedna vrstva těsta, pak hrušky nakrájené na plátky, pak znovu těsto a na povrch nastrouhat ještě jednu hrušku - moje momentální improvizace, protože nikdy nevařím nebo nepeču stejně) pro M. až ji zase půjdu naproti k práci. Tam jsme se nakonec rozhodli, že tu Hostivařskou přehradu tentokrát vynecháme a zajeli jsme přímo k Vltavě. Sluníčko sice nesvítilo, ale bylo až podezřele teplo, takže jsme si sedli na lavičku ve Vojanových sadech, že se pustíme do toho koláče. Kdyby byl z lístkového těsta, mohl by to být aspoň podle chuti vlastně závin. Máme to s M. tak truchu převrácené než jiní milenci... já pro ni rád peču a vařím a těší mne, když ji jídlo ode mne chutná. A ona napak je ráda, že vařit nemusí. Už se toho pro svého muže navařila dost. Ale jen co ten koláč M. z tašky vybalila, hned se na nás jeden páv hnal a za ním včetně holubů další, takže bylo po klidné svačině. . . . . . . . . Ne že by...

Včera jsem tu měl článek o bohnickém psychiatrickém ústavu (kdo tu nebyl, může se na něj podívat) a tak si tu ještě ukážeme ten hřbitov. Bohužel mne tam čekalo nelibé překvapení. Byl uzavřen a tak mi nezbývalo, než ho trochu ofotit přes zeď. Jelikož hřbitov sousedí se zahrádkářskou kolonií, poptal jsem se jedné ženy, jak bych se mohl ke klíči dostat a její odpověď byla ta, že bych se musel spojit s nějakým Jiřím Vítkem, který má v úmyslu si z toho udělat kšeft. Má prý v úmyslu hřbitov revitalizovat (mělo se tak stát už v listopadu, ale nejspíš nestalo) a za poplatek tam pořádat meditace. Nakonec jsem si ho našel na internetu, kde si i dělá reklamu, že je tam největší koncentace negativních sil v Evropě a podobně. Navíc pár satanistů tam prý chodí a provádí tam ty své mše a orgie. No jestli je to tak opravdu, to nechám na vaší úvaze, jak se k těm hřbitovům stavíte. Co se týče mne, k těm hřbitovům mám opravdu asi nějaký vztah, protože když jsem za studií musel na praxi, dostal úkol zreko...

Většina lidí, když se řekne Bohnice hned ví, že je řeč o blázinci, dnes se ten rozsáhlý areál jmenuje Psychiatrická nemocnice a včera jsem se konečně po letech rozhodl to tam navštívit a zavzpomínat si. Pokud si však myslíte, že jsem tam byl kdysi zavřenej a léčenej tak jste na omylu (nakonec každý je nějak něčím cáklej). Já tam chodil za holkou, která tam pracovala jako zdravotní sestra masérka... a ta mne léčila, i když docela jinak. Jak se říká, zvyk je železná košile, chodil jsem tam poté, kdyz jsem se s tou holkou rozešel (bydlel jsem nedaleko) zase s jinou, protože je tam v zahradách krásně... a vyzývá to přímo k procházkám. A jak jsem včera viděl, i ostatní lidé z vedlejšího sídliště tam i s malými dětmi na ty procházky chodí. Je to přístupné pro veřejnost. Tentokrát jsem tam chtěl zajít s M., ale ta neměla čas a tak jsem zavolal Dagmar, která bydlela nedaleko a zná to tam. Kromě té nemocnice jsem měl hlavně v úmyslu navštívit hřbitov (vidíte ho na mapě nahoře vlevo), kde byly p...