Kreperat

Včera jsem hodně vymrzl, ale stálo za to. Nejdřív jsem zašel na Národní třídu kde se sešli odpůrci Zemana, ty červené karty, pak jsem ještě přes poledne stačil zajít na den otevřených dveří na ministerstvo dopravy, budova kde sídlilo ÚV KSČ a od dvou hodin protestní průvod na Hrad. Zeman si tam zorganizoval ty zelené karty, ale dopadl žalostně, pár placených lidí na Klárově a na Hradčanském náměstí a dokonce zpívali Kryla... ten by se v hrobu obracel. Dnes vám ukáži jen pár fotek z Národní, protože tu mám M. . . V 11:10 zvedli lidé ty karty. Červenou v ulicích jsem neměl nikdy moc rád, ale byl to tentokrát krásný pohled. . . Ten Alebertov s vajíčky jsem už neviděl, ale taky človek nemusí všechno vidět. .

Před těmi pětadvaceti lety jsem seděl v Německu u televize a jen litoval, že u toho nemohu být... a tak aspoň dnes se za chvíli vypravím na Václavák a na Národní třídu, abych si aspoň to výročí vychutnal, ty lidi v ulicích. Do té emigrace jsem šel hodně nerad. Opouštěl jsem milovanou Prahu (opravdu jsem trpěl, že se jí musím vzdát a že ji hned tak neuvidím) a samozřejmě taky své kamarády a kamarádky (i tehdy jsem je měl, třeba takovou Alenku, proč bych to nepřiznal) a to jen proto, že moje žena chtěla do Německa za otcem a já bych přišel o děti a ty bych už taky sotva někdy viděl. A nejen to... hodně mne ničila představa, že jednou budou umět jen německy (aspoň v tom smyslu, že i kdybych na ně mluvil česky, nikdy už tu krásnou češtinu do sebe nevstřebají) a to se nakonec taky stalo. Bylo to hodně těžké rozhodnutí, ale když už jsem tam v té emigraci jednou byl, snažil jsem se tam najít nový domov a na Prahu moc nemyslet. Nakonec ten konec té totality přišel dřív, než se dalo čekat a už ...

Když jsem tu měl v předchozím článku Klárku, křivdil bych Bohunce kdybych ji tu neukázal a jak to vidím, vděčná mi za to asi nebude. Obě jsou od školních let kamarádky a právě Bohunka to byla, která mne pozvala na focení do Slaného, jak vidíte na první fotce. Týden nato, když jsem ji pozval do Prahy, vzala sebou Klárku, která byla na mne zvědavá a chtěla mne vidět. Na dalších fotkách jak jsem je pozval na pizzu a pak už to všechno vzalo volný spád, že jsme se nejdřív scházeli ve třech a nakonec každá se mnou zvlášť... ale kamarádkami zůstaly. Každá byla jiná, hotový protiklad. Klárka byla divoká, rychle se s každým dala do hovoru, zatímco Bohunka hodně nesmělá a vedle ní se cítila jako popelka... ale nakonec jak je vidět nba poslední fotce, vyrostla v ženu, která se nestydí se v celé své kráse ukázat. Mám je rád obě. . . . . . . Teď Bohunka studuje v Brně, takže se moc nevidíme, ale aspoň si píšeme na fb. I za ní vdečím blogu cz. .

Myslím, že nemusím zapírat, že jsme se s Klárkou měli rádi a oba jsme i věděli, že to nebude mít dlouhé trvání a proto jsme si to i docela užívali. Byla pro mne takový balzám na duši po tom strádání v manželství. Nechci tu nic špatného s své ženě říct, ale pravdou je, sama to nedávno napsala, že jsme pár let stejně už nežili jako manželé. Taky bych měl dodat, že náš rozvod nebyl kvůli Klárce a že jsem to byl já, kdo se rozhodl od ženy odejít. Jedné noci jsem prostě mojí ženě řekl, že už dál nemíním její sektu tolerovat a že s ní končím. O rozvodu sice zažádala sama, ale po naší domluvě, protože jen jeden z nás to mohl udělat a druhý jako obžalovaný a já to prostě vzal na sebe. A s Klárkou jsem začal chodit až když to bylo u notáře a čekali jsme jen na ten rozsudek. Na rozdíl od mé ženy jsem se ovšem nerozešel s Klárkou ve zlém, ale zůstali jsme dodnes kamarádi a občas se i vídáme. Tento článek je vlastně pokračování toho předešlého. Jen blogu vděčím, že jsem poznal Klárku a prožili jsm...

Proč jsem se rozhodl si založit blog? Popudem asi bylo, že rád fotím a nebavilo mne fotit jen pro sebe a chtěl jsem se i s jinými lidmi tady na blogu porovnat. První se mi ozvala Lenka a zajeli jsme si do průhonické zahrady. Tam jsme úmyslně fotili stejné záběry a potom je oba dali na své blogy s tím, kdo z nás je má lepší. Dnes ani nevím jak to dopadlo, nejspíš Lenka, ale podstatné bylo, že jsme si tehdy rozuměli a občas si vyšli fotit i jindy. Vydrželo nám to s malou přestávkou řadu let. Druhá byla Bohunka a ta mne pozvala zase do Slaného. Vyšli jsme si fotit na Slanou horu a nakonec z toho vzniklo velké přátelství, že jezdila za mnou do Prahy a přes ní jsem se nakonec seznámil i s Klárkou. Ta sice nefotila, ale ráda byla focená... a kdo sem na blog už pár let chodí, dobře ví, že se tu objevovala docela často. Takže tohle jen úvod, co mi ten blog dal... a teď k těm fotkám, když bylo před několika dny hezky a na obloze červánky. Ty fotky nejsou dobarvené, tak to ten den skutečně bylo,...

Je zajímavé, že první článek, který jsem tady na blogu napsal je o cikánech a je to stále autentický problém. Nic se prakticky nezměnilo, i když se ta jejich otázka stále řeší. Jisté lidi a s nimi spojené problémy ani nejde řešit pokud se nezačne u dětí a ani nevím, jestli i to by mělo mít nějaký smysl, pokud tito lidé to sami nechtějí. Takže to jen na úvod. 3. září 2008 v 21:30 Slovenští cikáni konají "spanilé jízdy" do Dortmundu, vždy v pěti, jak se vejdou do auta, kde v kleče žebrají na pěší zóně. Jejich šéf, necikán, nežebrá, tomu patří auto. Ten pak od nich každý večer vybírá svůj obvyklý 80-ti procentní podíl. Místní žebrácí na jejich počínání hledí nelibě, protože jim berou jejich kšeft. Jeden slovenský cikán vyžebrá denně 50-80 eur. Jsou to "profesionálové", protože na rozdíl od pohodových místních, jak jsem řekl, žebrají "v kleče". 5. září 2008 v 1:41 Jak jsem slíbil, přináším fotografii slovenské cikánky, která s kojencem celý týden v Dortmundu ž...

Ono se to někdy sejde, že je něco dvojnásob, jako ten včerejší datum 11.11. a tak mi Bůh včera nadělil i dvojnásobnou radost, dvě schůzky s dvěmi ženami. Po obědě procházka s M. opět kolem hostivařské přehrady a bylo opravdu krásně teplo a náramně jsme si tu přírodu kolem užívali... a bylo nám oběma jakoby se mělo vrátit jaro a skutečně jsme po cestě vidělii i rozvetlé "kočičky". Jen to spadané listí připomínalo podzim. Miluji tyhle dny... . V neděli mi zavola Dagmar zdali bych s ní včera nešel do jedné libeňské poetické kavárny, kde má přednášet své básně kamarádka její kamarádky a nerada by tam šla sama a já ji to tedy přislíbil... a taky napůl z legrace jsem to i na procházce řekl M., jestli mi tu malou "nevěru" dovolí. Dělala trochu drahoty, ale pak mi to nakonec svolila s tím, že budu hodný a budu ji pak referovat jaké to z bylo. Myslel jsem si, že tam bude nějaká mladá nadějná básnířka, ale ona to byla starší paní, která v sobě to nadání objevila až teď. Bylo ...