Kreperat

Poslat ho do prdele, ale protože jsem slušně vychovaný člověk, nejsem schopen to říct. Nepříjemní lidé se nám často staví do cesty, navíc jsou houževnatí, drží se nás jako klíště a nejme schopni jim to zplna hrdla říct a vlastně trpíme tím sami. Dusíme se tím a připravujeme se o zdraví. Často s nimi musíme vycházet jen proto, že jsou naši příbuzní, nebo kolegové v práci. To je tady každá rada málo platná. Docela těmto liderm závidím, že neznají ohledy a klidně řeknou co se jim zrovna hodí a ani nepomyslí, že tím někoho raní, anebo aspoň mu zkazí náladu. Je pak těžké s takovými lidmi i komunikovat. Jsou navíc přesvědčeni o své "pravdě" a tu jim nikdo nevymluví. Další věcí je to, že kdybych přeci jen v sobě našel odvahu a řekl co si o nich myslím, ještě víc bych je rozvášnil a bylo by to jako lít olej do ohně. Nejhorší na nich je ten jejich fanatismus a zápal. Takových lidí nejlépe se stranit. Při psaní tohoto článku, ani nevím proč, vybavilo se setkání v Německu s jednou starš...

Není to dávno, co jsem tu měl na blogu článek o něm i s fotkami, protože jsem štěstí mu být na dosah ruky a překvapily mne tehdy nelichotivé komentáře jednak vztahující se k jeho osobě, že je nenažraný a taky ke katolické církvi. Lidé se často moc domýšlejí, aniž neví o co jde a neznají skutečnost. Duka byl pronásledovaný disident, dílem se zasloužil aby bylo v Čechách lépe a skončilo se s totalitou, zatímco většina národa jen mlčela, nechtěla nasazovat svoji kůži a čekala až to za ně vybojuje. Na to se dnes docela zapomíná. Pochopitelně taky se lidem nelíbí, že církev dostala zpátky majetek, který jí komunisté po Únoru sebrali. Je v tom velká záviost a to bychom nebyli Češi. Kdyby se jejich majetek mezi lid rozdělil, byl by v několika měsících rozkradený. A samozřejmě je mezi lidmi i všeobecná domněnka, že si duchovní tady žijí jako prasata v žitě. Takže konkrétně jak na tom kardinál Duka je? Má 18 tisíc měsíčně čistého, 8 tisíc mu stojí skromný dvoupokojý byt, 3 tisíce jídlo ve spole...

Nevím, jestli se na to na Primě díváte, ale pro neznalé sejde se u stolu pět lidí, každý den jeden vaří a ostatní mu to kuchařské umění oceňují. A ono je tam opravdu prostřeno, ovšem ani ne tolik těmi jejich chody, jako hlavně jejich charaktery. Proto se na to občas dívám a vlastně nějaký ten recept se mi taky hodí. Nejvíc se poslední dobou vyznamenala devatenáctiletá Darja Zajčenko, takovej zajíc se zastydlou pubertou a navíc Ruska. Že vařit neuměla, to ji ani tolik netrápilo, ale hlavně se potřebovala pochlubit nevkusným, na hranici kýče, luxusním sídlem rodiny a svým typicky ruským sebevědomím. Nakonec když nebyla náležitě oceněna, že dokáže úpéci chleba, suveréně prohlásila, že ona to byla, která tam na celé čáře vyhrála. Takže typický ruský charakter. Je tam pochopitelně vidět i typicky český charakter, pokud to mohu s nadhledem komentovat. Žil jsem mnoho let v cizině, takže snad i mohu. Třeba ta lačnost po výhře, po penězích, že se někteří lidé nestydí "hrát" jak říkají...

Dívali jsem se na sebe a bylo to jako ve snu. A když stála tak blízko a políbila mne... patřil mi celý svět. Bylo to v srpnu, tak jsme se toulali celou Paříží a v té chvíli jsme přestali existovat. Stmívalo se... a pak, když slunce zapadlo za kostel svatého Eustacha, nám už bylo všechno jasné. Zašli jsme spolu do nedaleké vinárny, bál jsem se toho co bude dál, měl jsem takový strach. Věděl jsem, že když s ní půjdu do jejího pokoje v hotelu, všechno se nenávratně změní. Všechno! Cítil jsem, že takovou lásku člověk potká jen jednou v životě, to se pozná... Chutnala sladce... "Ne ne, jen zůstataň ležet, chci se na tebe dívat, pořád, abych se tě mohl zapamatovat, jsi tak krásná, pane Bože, copak takové štěstí může ještě existovat? Víš co pro mne tahle chvíle znamená, víš že když jsi se mnou, nic jiného už pro mne nemá smysl. Jsi to jenom ty. Odposť, že ti to říkám, nemohl jsem jinak, zlobíš se na mne?" "Ne proč?" "Nejspíš tě to už nudí" "I já tebe miluji....

Pohádku o Mikuláši a Jitce vám tu vyprávět nebudu, ale včera nechodil jen Mikuláš s čerty a anděly. Byl totiž i svátek Jitky. M.mi odjela na služební cestu do Českých Budějovic, takže jsem tu zůstal sám a měl tedy i čas se u Jitky zastavit a popřát jí. Jitka má krásná prsa a když do nich vnořím nos, nadherně to tam voní. Včera po vanilce, nebo se mi to jen zdálo? Proto se i rád u ní v obchůdku často zastavím. Udělala mi kávu, počkal jsem až jí to tam skončí a vydali se ruku v ruce po noční Praze. Nevím, jestli to bylo tou záplavou lidí v ulicích, ale bylo krásně teplo a tak jsme si to i náramně užívali. A nebyli jsme to asi jen my. . . . . . . . Na Staromáku byli v pohotovosti policajti, aby nás snad chránili před kapsáři. . . Jsou tam jako obvykle i zvířátka. . . Hezký víkend vám všem přeji. Přijeďte do Prahy, je tu fajn. .

Včera to vypadalo na hezké počasí a dokonce dopoledne vysvitlo sluníčko, ale bohužel, než jsme dojeli k Vltavě, zatáhlo se. Tentokrát jsme to vzali z druhé strany, protože jindy vystoupíme z metra na Malostranské, ale aspoň teď s námi uvidíte tu náplavku přes Vltavu... celkový pohled a pak zoomem. M. bylo mnohem líp, tu její depresi jsme den předtím společně zahnali, můžete se dohadovat jak, a tak jsme si to odpoledne i přes to pošmourné počasí hezky užívali. Pak jsme přešli Karlův most, zastavili se u Johnovy zdi (ty fotky vám ukáži zítra), už není tak bílá, ale škoda té původní, přešli Kampou a nakonec došli k Andělu, kde je vánoční trh. Tam jsme pak viděli ty veverky. Fotky nic moc bez sluníčka. . Tady tím zoomem. . . . .

Nevím jak vy, ale já mám s každou láskou spojené nějaké místo, které mne pak stále láká, abych ho navštěvoval a M., což mne moc těší, je v tohle stejná jako já. To jsme se vážně našli. Včera, to jistě víte, nebylo zrovna nejlepší počasí, trochu bláto, led roztával na stromech a pod nimi bylo jako když prší... ale i tak jsem se jí zeptal, když jsem za ní dojel k práci naproti, jestli nechce k hostivařské přehradě... Řekla ano a tak jsme se k ní i vydali. Co mne dělá šťastným, to jsem tu taky mnohokrát napsal, jsou právě ty naše procházky, když se můžeme držet za ruce, občas se zastavit, políbit se... a po chvíli popojít o pár kroků dál. Často i fotím, taky zastávky, a ty mi M. stále toleruje, takže i za ně jsem jí vděčný. M. nebylo zrovna nejlépe, taková malá deprese z toho co doma zažila a ke všemu tam celou noc až do včerejšího rána nešla elektřina, takže ani voda netekla. Nakonec jí ta procházka udělala dobře, pročistila jí hlavu a to je i pro mne nejlepší lék. . . . . . . Není nad p...