Kreperat

S pořádnou dávkou česneku je takovej bramborák taky lék na všechny bolesti, hlavně v tomto chřipkovém období a tak jsme si s M. řekli, že si ho dáme. Já jsem udělal ten nádenický díl práce, ostrouhal brambory, aby si M. nezničila ručičky a ta se pak dala do smažení. Má ráda dobře propečené, tak jsem ji i tu práci přenechal. Nakonec je vždycky krásný pohled na ženu, když pro vás vaří. U plotny je horko, takže se i pomalu sama začala svlékat a měl jsem to aspoň bez práce. . A co bylo dál, když jsme je dojedli? To někdy třeba příště. .

Snad i u vás byl tak krásný "jarní den" a co jiného než si tedy vyjít s láskou na Petřín. . . . Kdo je z Prahy, najde je hned na Újezdě, což je hned pod Petřínem. .

S M. jsme si opět vyšli na procházku k přehradě a bylo to odpoledne plné našich malých radostí. Hned jak jsme vyšli, zahlédli jsme Boží okno do Nebe, potom v jedné zahrádce krásného kocourka, který se na nás dobýval přes plot a pak v lese i muže na kole s ochočeným havranem, který kolem něj poletoval. Každá tahle maličkost nás těšila a jen jsme si říkali, jaké máme štěstí, že i přes to chladné počasí jsme spolu a prožíváme každý okamžik. Nakonec mi pak M. i natrhala proutky zlatého déště a snad se i těch květů dočkáme. . . . . Doma jsme se pak milovali, já dole, M. nahoře a zrovna když jsme byli v nejlepším, zavonil její mobil. Aniž by se ze mne zvedla, vzala ho a na druhém konci její muž (který ji pro jinou opustil a nakonec, když i jeho ta milenka opustila, zůstal sám) a že prý by se u ní večer rád zastavil. "Jo, jen klidně přijď...." řekla mu "sladce" M. Když odložila mobil a dokončili jsme to, co jsem začali, ptám se jí "Jak jsi se při tom hovoru cítila, to...

Možná někteří z vás včera sledovali ten film v televizi na dvojce. Akumulátor. Ten film byl o mě, jen jsem v něm nehrál. Ale abych nepředcházel. Dagmar, už jsem tady o ní psal, se mi zase přihlásila, dala si docela dlouhou pauzu, že by mne opět ráda viděla. Tak jsem ji pozval k sobě na kávu, ale chtěla čaj s mlékem. Bylo hezké ji znova vidět a hned se ptala, co jsem zase napsal. Před měsícem opravdu vyšla kniha o vltavínech, ale byl jsem tentokrát jen její spoluautor. Ukázal jsem jí tu knihu, jak můžete vidět na fotkách. Dagmar byla tentokrát celá zesláblá a znavená, taky pokašlávala, navíc ji bolela páteř za krkem a tak jsem se na její krk podíval. Jak už jsem tu taky psal, mně stačí na ta místa jen přikládat ruku a ta vysílá energii, která je hojivá. Netrvalo ani moc dlouho, ale zatmělo se ji v očích a málem mi chudinka omdlela. Já o tom nadbytku mojí energie vím, ale tentokrát jsem to asi přehnal. Například moje M. jakmile ji vezmu do náručí, tam je ten můj dotek ještě inenzivnější,...

Láska přece, ta vyléčí každou bolest... ale když je nenaplněná, zrazaná a tudíš bolestná, dokáže nás pěkně potrápit a samou bolestí srdce onemocníme a stává se že i zemřeme. Proč je tu název? Jsem jako svatý František a miluji ptáčátka... a taky ty hladové i krmím. A odvděčí se mi, že mi pak stojí modelem. . . . . Mějte se krásně a milujte se. .

Všichni se zlobíme na sebe, hlavně když se nám něco nepovede. Pak na sebe nadáváme, co jsme to za pitomci. Nebo když nám něco neleze do hlavy. Všichni to jistě znáte. Často je to víc bolestnější, než když se někdo zlobí na nás, protože nás zlobí to naše vlastní selhání. Dnes se na sebe zlobila moje kamarádka a měla potřebu se mi svěřit jaká je slepice (slepice chová její dědeček a nemá je pro tu jejich slepičí náturu ráda). Docela jsem ji i chápal, protože jsem se kdysi na sebe taky podobně zlobil (deset let mi trvalo poslat svoji ženu kvůli té její sektě do háje) jako ona zrovna teď. A proč se na sebe zlobí? Nemá odvahu se od svého muže odpoutat, i když dobře ví, že tím nic neztratí, ba naopak, najde svobodu. Kdykoli se s manželem vídí, on si neodpustí, aby ji nějak neponížil a neukázal jí jakou má nad ní převahu a to ji uvádí do ještě větší beznaděje. Abych tu zase nepsal nekonkrétně, jen malý příklad. Zavolala mu dopoledne jestli přijde na oběd a on jí odpověděl "Ještě nevím a ...

I moje M. po tom maturitním plese byla samozřejmě "mrtvá". Musela se z toho vykurýrovat a na procházku nechtěla ani náhodou... a tak jsem zavolal Dagmar a tu taky skolila schřipka. Ty holky nemají žádnou imunitu a nic nevydrží. To je tím, že jsou moc zhýčkaný. Vyšel jsem si tedy do města sám a jen foťák mi dělal společnost. Mám docela mega kamarádek a když potřebuji doprovod, najednou žádná není k mání. Večer mi pak ještě zavolala Dagmar, je učitelka, i když jen v jeslích, ale moc ráda mne vychovává a nic jiného ji nenapadlo než aby mi řekla, když jsem si postěžoval, že se mám držet jen jedné a ta by si vždycky na mne udělala čas. To je fakt docela dobrá útěcha. Nakonec i s jen tím foťákem to byla hezká procházka. Vyšel jsem na Hrad a tam se aspoň za ně všechny pomodlil. Tahle fotka se líbí líbí víc než ta další, protože je taková pohybová, má šmrnc. . Tahle žena mi tam připadla jako ztracená, jako kdyby ji tam někdo zapomněl. Blondýnka. Každej tam fotil. Muží musí v kostele ...