Kreperat

Probudil jsem se ještě za šera o půl šesté a docela mne to překvapilo a přemýšlel jsem proč asi. Takhle brzy jsem se už dlouho neprobudil. Možná ani takové šero nebylo, byly jen zatažené závěsy. Jasně, Maruška byla už v trapu a nespíš mne probudilo klapnutí dveří, jak odcházela. Docela mi příšlo líto, že jsem ji zase zaspal a nepolíbil, když musela chudinka do práce. Znovu usnout se mi už nepodařilo, tak jsem vstal. Vzpomněl jsem si, že jsem včera koupil květák a tak jsem si řekl, že bych ho mohl předvařit. V poledne bych si ho dal smažený ve strouhance. Večer jsem navíc našel starou mg kazetu bez popisky, tak jsem si ji hned pustil. Abba... tak tohle jsem si kdysi oblíbil? To snad ne, moje ex ji asi milovala. V půl osmé za okny dokonce vysvitlo sluníčko, tak to snad bude i hezký den, řekl jsem si. Pak mi napadlo, že včera, když jsem rovnal knihy v knihovně, jsem tam objevil Alenku v kraji divů a za zrcadlem. Nikam mi nepasovala, protože byla nadměrně velká, na rozdíl od Alenky v knize...

Pro někoho smolné číslo, ale já měl zase hezký den. Původně jsem to chtěl tady nazvat "středa je ho tam třeba", protože se mi vrátila Maruška, ale pak jsem si to rozmyslel, protože by mi třeba článek ani neotiskli. Ono už stačilo, když mi kvůli jedné nevinné fotce chtěli zrušit blog a navíc mne i vyrazili AK. Nejenže se mi vrátila Maruška, oba jsme si aspoň od sebe odpočinuli a nabrali nové síly, ale ozvala se mi i Vladimíra (ta z minulého týdne) o které jsem si už myslel, že si to se mnou rozmyslela. Ale na druhou stranu jsem stále věřil, že se jednou ukáže. Ženy, které mne jednou poznají, už se ode mne nedokáží odpoutat i kdyby si to nejvíc přály... Jo, dělám si legraci. Ozvala se mi taky Miluška, ta výtvarnice, která trávila celé léto na chalupě. Každopádně mne potěšilo, že po těch víc jak třech měsících. co jsem byl v Německu, na mne stále myslí. Budu mít asi zase docela pernej týden, protože v sobotu je i Pride a tam bude zase Klárka, ale to já rád. Nerad se tady nudím. ...

... ale já si nestěžiji. Nic neplánuji a nechám se každým novým dnem překvapit, čím mne potěší. Ráno jsem se probudil o půl desáté a napadlo mi, že bych mohl dokoupit pár kamenú v Horních Počernicích. Při cestě domů, když jsem seděl v metru, mi volala myška, Dana, jestli bych nechtěl vidět jak její děti hrají. To bylo kolem třetí odpoledne. Ještě jsem se tedy zastavil doma, něco malého pojedl, protože jsem nesnídal a dostal jsem docela hlad a pak se za nimi vypravil. Hráli před Mikulášem, kostelem u Staroměstského náměstí. A oprávdu krásně... lidovky. Po cestě jsem si říkal, jaké to mám já vlastně štěstí, že vždycky se někdo najde kdo chce se mnou sdílet svůj čas a dokonce se sám ozve. Náš život právě díky jim je tak bohatý... a můžeme prožívat naplno každý okamžik, který je nám Bohem dán. Myška má skromé a nadané děti a má z nich opravdu radost. Chtějí si o prázdninách něco přivydělat. Myška mne tady ještě neviděla a tak jsem ji pozoroval jak to s nimi prožívá. Aby neseděla na schodec...

Jelikož jsem byl v pondělí stále slamněným vdovcem, Maruška mne na pár dní opustila, říkal jsem si, že bych si mohl dopřát odpočinek. Ale jakýpak odpočinek, když tady stejně nic dohromady nedělám, jen samé nepřístojnosti. Ale nakonec to dopadlo jinak. Doma jsem se nudil a tak mi napadlo, že bych si mohl dát do pořádku knihovnu. A zabil jsem tím skoro celý den. Proč celý den? Když si představíte kolem dva tisíce knih a každou vezmete do ruky, nakonec toho máte plné zuby. To na člověka padnou i deprese. Potřeboval jsem se tedy tak nějak z toho zklidnit a osvěžit a tak jsem se ještě před pátou oidpoledne vydal do města. Hlavně mezi lidi. A asi jsem udělal dobře. Na náplavce u Vltavy, což jsem netušil, právě začalo zahájení Prague Pride a hrála tam na plný kecky newyorská lesbická kapela Betty, známá i z jednoho amerického seriálu. Ne že by tam byla zrovna nějaká moje oblíbená píseň, ale ty holky hrály dobře. . . . Fotky nejsou moc povedené, protože stály ve stínu pod přístřeškem. A nakone...

Včera byl pravděpodobně poslední horký den srpna a tak jsem si nechtěl nenechal ujít plavání. Tentokrát jsem chtěl jet najisto, takže jsem se rozhodl pro koupaliště v Hostivaři. Koupání v přírodě mám raději než plovárny. Jelikož jsem tam byl naposledy před mnoha lety, našel jsem si na internetu nejbližší spoj a byla to stanice metra Háje... a šel jsem pak za lidmi, kteří vypadali jako lační vody. A to bych nebyl já, ta stezka končila na nudistické pláži. Pro mne nic nového, protože jsem na takové chodil v Německu a v dalších zemích se svojí rodinou. Šel jsem tam sám. Maruška odjela k příbuzným a tak jsem kontaktoval moji novou kamarádku Marcelku, ale ta byla zase v Příbrami. Ale slíbila mi, že mi aspoň tam zavolá, pokud se tam budu nudit. Připlula tam ke břehu i labuť. Foťák jsem nechtěl vyndávat, ale když ji fotili jiní, fotil jsem ji taky. Naproti vidíte textilní pláž. Pak se tam objevily i mladé šedé labutě. A kolem čtvrté opravdu zavolala Marcelka. Na nudistické pláži by se neměl č...

Jistě to znáte. Byli jsme včera večer tak uchození, že Maruška odjela domů a já nebyl schopen pohybu. Nohy jak ze železa. Chvíli jsem si pak po telefonu povídal s Marcelou, pak si lehl na gauč a pustil televizi. Mimochodem na závěr fimu Nestyda byl záběr z náplavky... pouštěli tam do Vltavy kapra. Ta náplavka, kam chodím, bývá ve fimech často. Přemýšlel jsem pak nad tím, proč se mi Vladimíra, se kterou jsem chodil v pátek po Praze, ještě neozvala. Dokonce plánovala, že by ráda se mnou vyrazila do krčského lesa na houby a vlastně se po celý večer ke mně chovala docela přítulně. Drželi jsme se za ruce, ráda se nechala vzít kolem pasu a párkrát jsme se i políbili. Když jsme se po půlnoci na Pavláku loučili, neměl jsme mobil a ani tužku abychom si napsali nějaké spojení, takže si Vladimíra do mobilu napsala moji mailovou adresu. Možná jsem ji ten večer jen omámil, že si pak řekla, když přišla domů a vychladla "to jsem blázen co jsem to udělala, nechala jsem se tím chlapem tak rychle p...

Praha je pro mne země v malém, protože tu najdu, snad jen kromě moře, všechno. A je samozřejmě kouzelná. Včera jsem si vyšel k Vltavě sám, ale zapomněl jsem v počítači paměťovou kartu, takže jsem bohužel mohl fotit jen do vestavěné, takže fotky, pokud jsem je doma trochu ořízl jsou malé. Ale nevadí, jako momentky snad i tak splňují svůj účel. Nejdřív mne zaujal mrak nad Valdštenskou zahradou... . ... pak stíny na cestě... ... a pak tahle dívka s ruksakem a přitom s boty na vysokém podpatku. Měla i hezký věneček na hlavě. Na náplavce u Vltavy se fotily dvě holky... . . ... a připletl se mi tam i jeden Číňan. . Ve Vojanových sadech si četla jedna dívka, ale mne spíše zaujalo její krásné červené kolo. Rostou tam krásná minijablka, nespíš planá. Taky jsem dvě ochutnal. Pak jsem po cestě ke Karlovu mostu nahlédl oknem do jedné hospody... ... a tam krásnej balkonek, který byl i v jednom hraném filmu. Zastihl jsem tam i zcela zahalenou muslimku jak fotí manžela a dítě. . . Ani krásnou prodava...