Kreperat

Včera jsem si dal opravdu pauzu, nebo aspoň jsem měl to předsevzetí. Když Maruška odjela do práce, ještě jsem trochu pospával, ale pak mi to nedalo a vydal se do města za Jitkou Pochopitelně stejnou cestou od Wilsonova náměstí na devítku tramvaje. U toho muže jsem přemýšlel jestli opravdu žije. Vůbec se pohnul. Nejspíš takto usnul a raději jsem to nezkoušel. Totiž před před pár lety, když jsem šel s Lenkou parkem, seděl tam na lavičce podobně zkroucený muž. Lenka si nedala vymluvit a řekla, byla zdravotníé sestra, že bychom s ním měli zatřást jestli třeba neomdlel a nepotřebuje pomoc a taky tak hned učinila. Ten muž byl ožralej a ještě nám sprostě vynadal. Myslím, že už Lenka nebude s nikým na lavičce třást. A já asi taky ne. U Jitky jsem dostal kafe a pak se šel projít po Žižkově, protože tam ani moc často nechodím. Docela neobvyklý název. . . Žižkov mí svoji atmosféru, ale už to není tak docela to, jaké to tam bylo. Ale to je tak s celou Prahou. Každopádně je tam pořád plno hospod. ....

Sluníčko se opět ukázalo, pochmurné počasí vzalo za své a tak jsem si při pohledu z okna pomyslel, že celý den se vyvede a všechno bude opět podle mých představ a na tom správném místě. A taky že bylo. Rodinka dole pod oknem si tam jako obvykle hrála na písku, maminka se snažila o bábovku a tatínek se díval. Oholil jsem se, osprchoval a vyrazil do města. V metru proti mne seděl postarší muž a četl knihu, nejspíš si ji právě koupil, protože ji četl na první straně, Nespěchej do rakve. Kdo si takou koupí, pomyslel jsem si a s jakými myšlenkami ji asi někdo psal. Ten muž vypadal opravdu docela sešle a možná měl ty dny opravdu už spočítané. A vedle něho jako protiklad hezká mladá rusovláska. Ta se mnou od domova jela i v autobuse, pak nastoupila i do stejného vozu metra... ... a nakonec vystoupila i ve stejné stanici jako já na Wilsonově nádraží. A šla i s stejnou cestou na tramvaj, tak mi nezbylo nic jiného než jít za ní. Měla docela rázný krok a krásné vlasy... náramně se jí při chůzi vl...

... už jen proto, že odpadnou procházky. Nakonec jsem aspoň vzal deštník a šel nakoupit. Další švestky, kilo za 12,90, brambory a polohrubou mouku, protože mi došla. Kolem desáté mi z práce volala Maruška, že kvůli počasí přijde až večer a tak jsem si vlezl znovu do postele a otevřel si Alenku v říši divů, že si pár řádek zase přečtu... a usnul jsem. Moc jsem toho pak přes den neudělal, jen jsem přemýšlel, jestli mám zajít k Jitce. Ale to deštivé počasí mne odradilo. Před šestou jsem dostal sms od Marušky, že nepříjde a že to posuneme na zítra. Nic jiného jsem od Marušky nemohl ani čekat, přestože jsem ji v podělí na procházce hodinu vštěpoval, že nemá odvolávat naše schůzky až večer. Zavolal jsem tedy hned Marcelce, jestli nechce přijít na kafe, nebo na skleničku vína. "Proč jsi mi nezavolal aspoň přede dvěma hodinama", řekla, "docela jsem se nudila, nevěděla jsem kam mám jít a tak jsem z Prahy odjela k bratrovi." Proč mi Maruško tohle děláš? v duchu jsem povzdechl...

Ztratil jsem se už několikrát... Poprvé, jak vím z vyprávění rodičů, už jako moc malé dítě a kde mne pak našli, tomu asi nebudete věřit. V kostele! Je fakt, že si na to nevzpomínám, jen si to dokáži představit, ale zato si pamatuji každou moji lásku, každý okamžik, který jsem s tou kterou dívkou nebo ženou prožil. Jejich jména mi sice už vypadla z hlavy, ale zato jejich chůzi, melodii hlasu a dokonce i jejich vůni (i chuť jejich úst) si dokáži intenzivně vybavit. Na to se prostě nedá zapomenout. Ale abych tu zase tolik nebásnil, řeknu vám raději jak to bylo včera. Maruška mne svojí nespolehlivostí natolik rozhodila, že jsem nemohl usnout. Nemám rád lidi na které se nedá spolehnout. Mohl jsem ji taky zavolat a vynadat, abych to ze sebe dostal, ale to není moje povaha. Abych se moc tím převalováním po posteli tedy netrápil, vstal jsem a šel jsem si upéct švestkový koláč. Prosím v půl druhé ráno. Pro mne žádný problém, protože si mohu ten promarněný spánek dopřát přes den. Ten koláč ve sk...

Probudil jsem se kolem deváté, udělal si kafe, chvíli při něm relaxoval, přečetl si dalších pár stánek v Alence v kraji divů a pak si už jen říkal, čím mne asi den překvapí. Počasí sice nebylo nejlepší, docela silně foukal vítr a spadlo dokonce i pár kapek. Většinou sice nic neplánuji, ale kolem čtvrté se měla u mne zastavit Maruška a chtěli jsme se po dlouhé době někam projít. Takže jsem na ni čekal doma a abych ji něčím až přijde potěšil, napadlo mi udělat pár bramboráků, které má ráda. Mezi tím co jsem se dělal, volala Jitka a tak jsem se ani nenudil, když jsem u nich stál. Padly čtyři a nic, Maruška nikde a až teprve před pátou od ní sms, že je unavená, ospalá a že nepřijde... a že to necháme na zítra. Nic mne hned tak nerozčílí, ale tohle bylo pro mne už moc... a nebylo to poprvé. Tisíckrát jsem jí říkal, že by mi vůbec nevadilo, kdyby nemohla, dala mi zprávu aspoň v poledne. To bych se mohl s někým jiným domluvit na schůzce a nezabil bych tím čekáním celý den. Ve dvě mi dokonce n...